Jedna velmi moudrá a slavná, ale taky hodně nemocná spisovatelka - Virginie Woolfová - kdysi napsala: "Pro ženu neexistuje nic, co by ji osvobozovalo víc, než zanechat rozkoše z masochismu a začít bojovat." Tak jak stárnu a zbavuji se všech možných iluzí, řekla bych, že mi jich opravdu už moc nezbývá, tak mi tahle věta přirůstá k srdci čím dál víc.
Ne, že bych toužila dostat se do vojenské mise v Afganistánu, ale více si všímám toho, jak se my ženské necháváme vláčet jako třtiny ve větru událostmi kolem nás, jak se zbytečně podvolujeme a jsme potom hluboce nešťastné; a ve stáří se potom bijeme do hlav, proč jsme s tím a tím nedělaly něco dřív a že teď už je pozdě... Mám několik zářných příkladů ve svém nejbližším okolí. Tak například jedna v mém věku, jedno dítě, s manželem roky nespí nebo spíš manžel s ní, ale zato s kdejakou, která si řekne kolem. Dřou bídu s nouzí. Bydlí v malém bytečku. Tak ta teď zdědila po babičce malý ale pěkný a zachovalý domek na vesnici.
Celá šťastná mi to přiběhla říct a taky svůj záměr co s tím. Byt, ve kterém teď s manželem bydlí, prodají a za utržené peníze celý domek ve vesnici zrekonstruují. Byla jsem upřímně překvapena a zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Tak tahle, která si neustále stěžuje, jak je její muž příšerný, jak kdyby měla kam jít, tak by šla hned a ani by se neotočila, tak tahle si bere šanci se konečně postavit na vlastní nohy a začít žít lepší život. Je to vůbec možné? Ono to asi je něco podobného i s těmi "spratky", jak se o nich píše v tom článku níže. Vím, že vykopnout nezvedeného manžela je velmi těžké, ale vykopnout nezvedené dítě je téměř nemožné. Člověku to rve srdce, jak se to kdysi sladké malé bobátko proměnilo a vyrostlo v něco, co jsme si rozhodně nepřáli, ale (já sama doufám, že si tímhle nebudu nikdy muset projít) nejspíš je to pro mnohé jediná cesta.
Kdysi jsem četla jednu velmi drsnou knihu napsanou matkou feťáka, podle jejich skutečných událostí. Dělali pro svého závislého syna maximum, dávali mu peníze, drželi ho doma pod zámkem, vozili ho do léčeben, když utekl, hledali ho po celém městě a nakonec jim stejně nezbylo nic, než ho nechat svému osudu. Chceš to tak? Nehodláš se chovat líp a podle nějakých pravidel? Je nám to líto, ale musíš jít, než zničíš i nás ostatní. Asi podobně těžké je to i s těmi nezvedenými manžely (omlouvám se všem pánům, vím, že jsou i nezvedené manželky, ale píšu to z pohledu ženy). Prostě, pro ženu je nutné bojovat za štěstí své a svých dětí, nevzdávat to lehce, nejít vždy tou nejsnazší cestou, být pozitivní. Vždyť když ne my, tak nikdo jiný to za nás neudělá.
Bojím se, jak si ta moje kamarádka naběhne. V dobré víře, že ten její se kvůli jejímu snu o rodinném domku změní, že ji zase bude mít rád... a výplata výplatu následovati bude... JOLANA
|