|
 si tady připadám... Fakt, mám pocit, že to všechno nějak hůř snáším. V dobách, kdy kamenné uhlí nasazovalo na první pupeny, kdy Mrtvému moři teprve začínalo být šoufl - a já byla ještě krásná, mladá a inteligentní, v těch dobách mi horko vůbec nevadilo, mohla jsem se procházet u moře v největším žáru. Nyní, kdy z mých příjemných přídavných jmen zbylo jen to písmenko "a", horko a vlhko přímo nenávidím.
Pche, já si básnila, jak tu budu vymetat parky, muzea, jak pojedu navštívit jednu kamarádku, druhou kamarádku, pak se ještě před odletem podívám za vnoučátky - a ono (abych to řekla slušně) pendrek. Skoro dva měsíce jsem nespala kvůli ostudnému zakopnutí a následnému se rozplácnutí před poštou, které zavinilo prasklinu té mizerné klíční kostičky. Zahojila se sice, ale bolela, mrcha bídná, každou noc! A do toho všeho zdejší vedra a vlhko. Doposud jsem skučela jen v letních měsících v Praze, ale tohle, to je přátelé fakt záhul... Prý je doma hezky, a občas i zaprší, co? Tady taky, ale jak to už tak bývá, tak ne aby jen zapršelo, to ne, když už, tak už. Tady se vylejou všechny nebeské konve najednou. Před chvílí jsem se vrátila z procházky. Nebudu lhát, že každodenní, ale tak třikrát do týdne se k večeru seberu a vyšlápnu si do Central Parku a zpátky. Mám pocit, že zanechávám jak slimák cestičku, jak ze mne kape... :-))) Ale proč vám to všem píšu: skuhrám, abych se omluvila všem, kterým už pěkně dlouho dlužím nějaký ten e-mail. Opravdu, věřte mi, je to tu pro mne dost úmorné, zvládám sotva ráno přečíst novou poštu, k večeru si sednu k PC, abych vám poslala něco na čtení a mezitím jsem "osudem nucena dělat hodnou manželku". :-))) No, kdybyste nás viděli... Jiřík sedí u jedné televize (koupili jsme novou, placatku) a dívá se na vaření, zprávy a historii. Já jsem v ložnici a koukám tam na druhou - zase na programy kutilů a o zařizování bytů... Tohle bývá naše odpolední akce, kdy je venku kolem 35° - 38 °C a ven jíti nelze. Dopoledne jdeme občas nakoupit, večer se ještě snažím něco dělat tady doma. Mezitím dny pozvolna utíkají, za "pár" už budu zase na té druhé straně. Pevně doufám, že si to vedro nepřivezu s sebou. Ale vzhledem k mé smolařské nátuře... těšte se na pětatřicítky doma. Jo, a moc se na vás všechny těším... d@niela
|
