Často, když někomu položíte otázku, co je pro ně v životě nejdůležitější, určitě mezi prvními body budou přátelé. Na vrcholu kategorie přátel jsou "nejlepší přátelé". A skutečně, není nic ohromnějšího, než mít někoho, komu můžete o půlnoci volat o radu, komu můžete říct vaše největší tajnosti, komu si můžete poplakat na rameni, aniž byste se později styděli.
Proto věřím, že když nás přátelé někdy "zradí", tak je to tím, že nám dovolili v sobě objevit vlastnosti, které jsme si před tím neuvědomovali. Ovšem - pak jsou přátelé, kterým se můžeme opravdu svěřit - s úplně vším - naší důvěrníci, ti, se kterými můžeme být sami sebou, kteří nás chápou a berou nás takové, jací jsme, a kteří nám dávají pocit, "že v tom nejsme sami". S takovými se můžeme tak porafat, až spolu i půl roku nemluvíme, ale pak se většinou znovu udobříme; za nesmírného dojetí a úlevy, a vše je zase při starém. Ať ale navazujeme přátelství jakkoliv, zdá se, že jeho zdrojem nemusí být ani tak náklonnost, jako spíš potřeba. Myslím, že člověk má v životě několik druhu přátelství. Například přátelství, která jdou daleko do minulosti a hlavním poutem mohou být společné vzpomínky. Mít někoho, komu se můžete projevit v tom nejstrašnějším světle a stejně vaším přítelem nebo přítelkyní zůstane.Někteří přátelé nám dodávají to, co my v danou dobu nemáme nebo hledáme: sebedůvěru nebo odvahu, sílu, případně rozhodnost; což znamená, že tito ‘dárci' v tu dobu zase mohli potřebovat někoho, komu naopak oni mohou radit, obveselovat, povzbuzovat, atd. Pokud tahle situace oběma vyhovuje, může takové přátelství vzkvétat a pokračovat. Někdy se ale může stát, že přátelství prostě dozní, neboť svým způsobem splnilo svůj účel. Člověk také získává „přátele", kteří vlastně ani přáteli nejsou, prostě si na ně tzv. "jen hrají". Než takové přátelství pak odezní, uplyne hodně slziček, ale obyčejně z toho vyjdeme silnější, s větším sebepoznáním a seberespektem. Jak mnozí z vás ví, žiju v nesmírně "friendly" zemi. Každý se vás tu zeptá, jak se máte (tedy úplně cizí lidé), ovšem pak jsou strašně vyjevení, když jim opravdu začnete vykládat, jak se máte - protože zde je to opravdu jen úvodní fráze. Mám pár přátel, kteří potvrdí, že snaha začít v Americe konverzaci (např. někde v parku velkého města) je celkem marná - snad pouze pokud jste 25letá kočka, která tam sedí nahá... Předem říkám všem, kteří chtějí nesouhlasit, že ano, že Američané jsou skutečně velice přátelští. Ale - jak dalece to myslí vážně? Snad někde za městem, tam snad určitě. Neuplyne také pár dní, aby se mi neobjevil e-mail, že „XYZ" ‘chce být mým přítelem/přítelkyní na Facebooku'. Jsou tam lidé, kteří mají třeba dvě stovky i více přátel! Nevím, jak často si píší, nevím, jestli se někdy setkají nebo setkali, ale závidím jim! Jsem jedináček. Osobně jsem takhle dostala na Facebooku přenádherné fotografie z Havaje, neboť tam žije jedna moje bývalá spolupracovnice, která mne po třech letech také ‘vyzvala k přátelství', ačkoliv, přiznám se, jsem se s ní znala v práci sotva čtyři dny, neboť pak odcházela.
V dnešní době je přátelství tak nějak "hromadné". Je pravda, že nejspíš nikdy neuvidíme krásný úsměv nebo neuslyšíme intonaci hlasu (ačkoliv jsou případy, že se tyhle internetové vztahy dokonce někdy materializují), ale současně víme, že se čím dál častěji berou lidé, kteří se nejdříve znali jen z dopisování přes internet. Určitým problémem v tomto psaní „na nebe" je, že se vše odehrává dost rychle, a někdy trvá určitou dobu zjistit, že vám druhá strana na polovinu otázek vůbec neodpověděla, nebo ji naopak vaše povídání vůbec nezajímá. Což ovšem zjistíte, až když tento stav chvilku trvá - a potom už to ani nevadí, protože jste si pozvolna zvykli, že. Pak se ovšem člověk musí zamyslet a dělat rozdíl mezi známými a přáteli, není liž pravda. Nu, a tady na Kudlance, přeci o sobě za dlouhou dobu lidi taky už hodně vědí, ne? A dost možná, že pokud jste se s vámi oblíbenými nicky ještě nespřátelili, tak to brzo uděláte. Ať už písemně, nebo tváří v tvář, není-liž pravda? Jaký je váš názor - kudlanky a kudlánci? HANKA G.
|