Milá Kudlanko, už moc dlouho čtu Tvé stránky...ještě na „staré" kudlance. Některé se mi líbí, jiné mě rozesmějí, některé rozzlobí a další rozesmutní. Ale nikdy mě nenapadlo psát nějaké příspěvky nebo komentáře... - či se nějak ozvat - až dnes.

     Jak si tak kudlankou listuju, tak jsem si přečetla příběh „Kde až člověk své dno má?", pak příběh „Jeden osud". Tyhle příběhy (stejně jako mnoho dalších) mají něco společného. Něco, co se třeba na první pohled nezdá zřejmé, ale co já pokládám za MOC důležité. A to je, že člověk musí mít rád sám sebe, musí si věřit, znát svoji cenu, vážit si sám sebe. Protože pokud tomu tak není, pak snadno sklouzne vztah někam úplně jinam... ustupuje... ustupujete... až není kam ustoupit... Určitě mockrát musí člověk v manželství, v partnerství ustoupit, ale nemůže to být pokaždé jen jeden. Navíc jsem přesvědčena, že pokud mám sama sebe ráda, pak nemůžu dovolit druhým lidem (tedy především partnerovi), aby mi „tohle" dělal, aby mi ubližoval... ponižoval mě.... podváděl mě...atd.

     Mockrát se, především ženy, ohánějí velkými slovy, že chtějí za každou cenu zachránit rodinu, dětem  tátu,  apod. - a po čase, kdy vztah stejně skončí, litují, že neodešly dříve. V žádném případě neříkám, že při prvním problému má člověk ze vztahu odejít, ale musím mít přece nějaké hranice, za které nepůjdu - co už tomu druhému nedovolím!

      Ano, každý může udělat chybu - všichni děláme chyby - a snad si všichni zasloužíme „druhou šanci"... ale v těch příbězích, které čtu... i ve vyprávění některých mých kamarádek... je těch šancí, které tomu druhému dávají, nějak moc... jakoby jejich cena byla dána tím, že „budou mít muže"... - protože samy nic nejsou... nic neznamenají... kolikrát a co všechno si nechají od partnera líbit - proč? - ze strachu odejít? z obavy, že budou samy ? nebo proto, že nemají samy sebe dost rády ?!

     Všem kudlankám přeji: mějte rády sebe, važte si sebe, jste krásné, milé, chytré, přátelské... jste skvělé...

Martina

Komentáře (2)

Zobrazit/Skrýt komentáře Souhlasím Martino, hlásí se už v pohodě "jeden osud", když překročíš určitou hranici...pak už žádné hranice nemáš! : Eny Mám se ráda, vážím si všeho co dělám a mám, děkuji nevím komu, asi osudu za všechno. A to je volnost, to jsou děti, radost ze života, všechno,..... mám to vyjmenovat? Zdraví, práci, úžasné lidi kolem sebe, jak opravdové tak virtuální, maminku, byt, chuť k jídlu, radost z deště i ze sluníčka. Prostě mám čas už 4 roky mám čas si uvědomit co všechno mohu dělat, co nemusím a to všechno v absolutním tichu a bez strachu a stresu. Ano sem tam ještě ex připomene to, v čem nás držel, ale za pár chvil to přejde a on pochopí svou marnou snahu nás dál trestat penězma. Díky dobré víle, ona ví o kom je psáno, se vše zvládlo. To víš Martino že teď nechápu jak jsem to všechno mohla dovolit člověku, který nás měl mít nejraděj. Ale nešť, vše se zvládlo a a vše k něčemu bylo. Víš, já soužití s exem nebrala jako dávání mu šance. To by mne ani ve snu nenapadlo. Ani myšlenkou bych si nedovolila odporovat. Takový respekt jsem k němu měla a vedla jsem k tomu i děti, já sama a proč? Úcta a pokora, poslušnost a víra v rodinu a že bude líp. A hlavně má hodná povaha. Vím že jsem měla být sobecká a protivná a panovačná a rozhazovačná a promiskuitní. Abych ho předběhla a aby se on bál o mne a ne já o něj. Ale ne, tohle ty hodné ženy v povaze nemají. A proto trpí, když narazí na hajzlíka. Jo můžete si říkat co "hodná", blbá je! Každý tomu bude říkat jinak. Já svou povahu nezměním a vím, že kdybych si CHTĚLA nakvartýrovat dalšího muže , tak dopadnu stejně. Prostě je to povahou. Proto už NECHCI! Proto je mi už nádherně, proto si i sama plním pomalu své sny...nikam nespěchám a nechystám se umírat. Plním si další sen, první byl .."mít děti" druhý je mít nádherný kus země se zázemím abs. nezávislým na drahých energiích. Tzv. boj o přežití. A ono to pomalu jde, Fakt to jde. A stačí jen chtít. A já sakra chci!!!!!!! květen 27, 2011 23:49 Martino, : Ivča do něčeho takového sklouzneš, ani nevíš jak...Měla jsem se ráda, znala jsem svou cenu, a potkala jsem v době , kdy jsem se rozváděla mužského, kterému jsem se líbila- sebejistá, samostatná...Začal mi dávat najevo to, co jsem v manželství dlouho postrádala- lásku, spoustu lásky. Uvěřila jsem tomu, že mě čeká po jeho boku lepší budoucnost.Začátky byly skvělé. Byl milý, pozorný , pořád mi dával najevo ,jak mě miluje...a mně bylo najednou hloupé, jít na kafe s kamarádkou, když on čeká doma, až přijdu..kousek po kousku, plíživě si mě motával kolem prstu. Postupně začínalo být dusno, když nebylo po jeho, když se moje děti chovaly jinak, než čekal, když moje rodina řekla nebo udělala něco, co se mu nelíbilo. Moje vysoká škola a moje profese byla najednou věčně kritizovaná...Nikdy na mě nevztáhl ruku, nekřičel, jen dělal DUSNO. A já jsem váha, potřebuji doma klid, harmonii, rovnováhu...tak jsem pořád couvala a couvala...až jsem skončila na antidepresivech a myslela, že to mám z toho, jak se snažím dávat dohromady dvě rozdílné rodiny. Dnes vím, že mi moje tělo dávalo najevo, že tohle není ono, ale já už byla tak zpitomělá jeho řečmi, že jsem neposlouchala. Až jsem tady na Kudle četla článek o domácím násilí a došlo mi, do čeho se řítím. Podařilo se mi z toho vlaku vystoupit a znova najít sama sebe. Po dvou letech mi došlo, proč jsem musela takovým vztahem projít...věci se dějí z nějakého důvodu. Mám teď přítele, který je hodně na cestách, potřebuje volnost, nemohl by pracovat třeba ve fabrice u pásu. Kdybych neprošla touhle omezující a spoutávající zkušeností, asi bych si tenhle nový vztah zkazila tím ,že bych chtěla, aby byl víc doma. Takhle vím, že když mu nebudu stříhat křídla a dělat z orla slepici, vždycky se mi rád vrátí... květen 28, 2011 18:59

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment