|
 Seběhlo se toho jistě dost, jako vždycky nejvíc v politické rovině, ale toho jsme si tentokrát moc nevšímali, byla to klasika - "Saša nemá čeho litovat, veverky vnitro nepustí, Kalousek je čistý jak lilie a státní maturity budou". Pro nás, oproštěné od podobných tobogánů, byla nejdůležitější návštěva mlaďáků, oslava polokulatých narozenin a procházky s vnučkou.
Máme v archivu dost materiálu na to, abychom se s ním mohli ve stáří potěšit. Dneska už je to malá koketka. Nesnáším, když se venku lidi rozplývají nad tou "holčičkou činanou". Aby nezpychla! Naštěstí ven chodí většinou v riflích, mikině, v ruce kyblíček, nebo drandí na kole, leze po zídkách a stromech, ječí na skluzavce, vlasy do culíku a nudli u nosu, sebere ze země skoro úplně všechno... to jen doma je baletka a princezna v kanýrových šatech a spát v pyžamu místo v noční košilce? To je pro ni jak za trest. 
Naše největší štěstí a poklad...
Jak jsem tak třídila nové fotky, doplňovala album a kochala se, nakonec jsem zase vzala do ruky ty staré, nejstarší... malé černobílé fotky s vroubkovanými bílými okraji. Sem tam portrét, ale hlavně ty "ze života". Jak se malá prababička s mašlí na hlavě koupe v plechové sedací vaně na zahradě a za ní vykukuje malý dědeček. Další děda štípe dříví na špánečky na zátop, nebo pěchuje v kuchyni piliňák.
Teta Růža, co se vdala za materialistu, stojí u kachláků a něco míchá v kastrolku. Velké prádlo jako z Káji Maříka, babička stojí u necek směje se tomu...
A hlavně - spousta fotek z rodinných výletů. Příbuzenstvo z desátého kolena napáskované podle velikosti, sotva se tam vešli. Na další jdou ti samí jako trpaslíci v řadě za sebou a míří k lesu, na třetí fotce sedí v trávě a cpou se.
Nebo vyfiknuté mladé holky v nejlepších letech, mám tu fotky od tanečních po babky, ale každá klobouček na hlavě, a na nohách takové botky, co jdou dnes zase do módy. Pánové s viržínkem a hůlčičkou - a jede se do Prahy. Nocleh U zlaté husy zamluven!
Nakonec dětičky v pruhovaných plavkách - to jsou mí rodiče...
Zavírám album jako krám s básněmi.
Na jednu stranu odkládám tlusté papírové album, a na druhou malou flešku. Rozdíl mezi nimi - 100 let...
WENDY
|
(Ví Bůh, proč její věty měly zásadně obrácený slovosled). 
taky ráda prohlížím fotky /své i přátel/. Teď k tomu mám příležitost, mám tu fotky od lidí na výstavu při příležitosti srazu rodáků, nasáčkované ve velkých obálkách podle rodin, ještě ale budu shánět od dalších rodin. Je to paráda. Ale na techniku teď zrovna taky pěju chválu, protože jsem tvořila textovou část brožurky ke srazu rodáků a kdybych se vším co napíšu musela běhat na obec a ke kolegovi, který to graficky zpracovává, to bych se nalítala. Všechno z pohodlí domova odešlu meilem, zkonzultujem mobilem a jednou až dvakrát týdně se scházíme vše probrat. No a digitální foťák je taky super vynález, dřív aby se počítalo pořád kolik zbývá snímků. Jen ta alba s fotografiemi chybí. A ještě jeden postřeh - u těch starých zapůjčených fotografií od lidí vidím téměř na všech že rodiče byli neustále s dětmi, tak nějak na mne ze snímků dýchá soudržnost těch rodin, je to pěkné podívání se.
