|
 Ten můj drahej mi ale dává zabrat... Včera báječné uzené, dneska grilované kuřátko. Pak, mé milé a moji milí, držte nějakou dietu! To uzené bylo se zelím a brknedlíkem, kuřátko s ciabattou. No, takže já si včera vzala velký talíř zelí, ozdobila kousíčkem uzeného, dnes zase jen kousky libového bílého z kuřete. A jen se dívala, jak Jíra debužíruje... Zítra prý bude svíčková. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na jednu velmi milou příhodu, kterou napsal "strejda-děda":
Ta svíčková mě snad bude provázet až do smrti smrťoucí. Já mám však ještě jeden příběh se svíčkovou. Ne jen ten, který zná Alenka Puňť...  Kdysi dávno se vdávala moje švagrová. Když jsme přijeli do restaurace na objednaný oběd, přišla kuchařka a omlouvala se, že nesehnali brusinky na svíčkovou. Moje tchýně, matka nevěsty, řekla, že to nevadí, že ona má doma několik zavařených skleniček a obrátila se na mne, abych k ní zajel a přinesl je. Jak tak šátrala v kabelce pro klíče a vysvětlovala mi, kde je najdu, zůstala najednou štronzo: „Nemám klíče! Asi jsem je nechala v zámku zvenku nebo zevnitř a zabouchla jsem..." Nešťastná to žena...
Řekl jsem, že tam zajedu a uvidíme. Když, tak si poradím. Přijel jsem k domu, kde bydlela. Vešel jsem do 1. patra, ale klíče nikde. Zvenku jsem ale uviděl pootevřené okno koupelny a to byl jediný způsob, jak se dostat do bytu. Od dost daleko bydlícího souseda jsem si vypůjčil dlouhý žebřík, postavil jsem ho k oknu koupelny a vlezl dovnitř. Jen jsem se stačil rozhlédnout a najít dvě skleničky s brusinkami, už jsem slyšel houkačku. Klíče jsem samozřejmě našel v zámku zevnitř bytu. Zamkl jsem a když jsem chtěl vrátit žebřík, uslyšel jsem strohý příkaz, také něco o občanovi a hlavně, abych se legitimoval. Pochopil jsem, která bije. Zavolal je asi nějaký aktivní soused, když mě viděl lézt do okna po žebříku. Vysvětloval jsem jim, že jsem šel pouze pro brusinky ke svíčkové, a protože si tchýně zabouchla dveře, řešil jsem to po svém. Policajt se sice usmíval a říkal, že za svoji kariéru sice ještě neviděl zloděje v kravatě, pomohl mi dokonce odnést i žebřík (to jsem zíral - asi abych neutekl), ale, že si to musejí ověřit. A že pokud nebudu dělat potíže, nedají mi pouta. Když jsem mu ukázal občanku, řekl, že mám jet hned za nimi a nesnažit se ujet. Když jsem pak tedy přijel do restaurace v doprovodu dvou policajtů, všichni hosté se nechápavě dívali, co že se to přihodilo. Odvedl jsem je k mé tchýni, ona jim potvrdila, že jsem zeťák a nikoli zloděj, že mě poslala pro brusinky ke svíčkové, ale protože si v té svatební roztržitosti zabouchla dveře bytu, proto tam figuroval již zmíněný žebřík. Všichni se tomu zasmáli, tchýně je pozvala dokonce i na oběd, což však s díky odmítli a odjeli dál dělat to své veřejné bezpečno. Petr, alias strejda-děda
|
