Přibližně před deseti lety jsem žila sama v New Yorku, v jedné velice fascinující části jménem Borough Park, což je skoro exkluzivně čtvrt ultra ortodoxních židů neboli chasidů. Maji velmi velké rodiny, průměrné 10 - 11 dětí. Jak je známo, tak muži chodí oblíkaní v takových speciálních černých hábitech a vdané ženy nosí paruky na oholených hlavách, dlouhé rukávy i v největších vedrech a tmavé punčochy se švem.

     Je jasné, že každý, kdo nemá takový ohoz, tak působí  v tamní lokalitě jako pěst na oko, např. žena, která má ve velkém horku šortky a tričko s výstřihem. Dostala jsem tam ale docela laciný byt a těšilo mne, že jsem byla v čistém a v zásadě bezpečném prostředí. Každé ráno ve stejnou dobu jsem vyrážela ve svém civilním oděvu na cestu do práce.

      Ačkoliv každá cesta, která se neúprosně s přesnou pravidelností opakuje, se stane celkem nudná, v Borough Parku jsem si připadala vždy jako na nějakém pozemku filmového studia, kde oproti těm pestrým barvám obchodů se zeleninou a ovocem se rýsovaly siluety lidí, muži skoro vždy v černém a ženy většinou v tmavších barvách, a mladé ženy v nějakém stupni těhotenství  nebo tlačící před sebou kočárek, popřípadě s několika dětmi okolo sebe.

     Bydlela jsem skoro na rozhraní brooklynského China Townu, což je velmi exotický a zajímavý svět,  s čínskými obchody a supermarketem jménem Hong Kong, kde člověk najde skoro výhradně jen čínské potraviny a výrobky. Ultra ortodoxní Židi a Číňani tam existují vedle sebe celkem klidně a nerušeně, dokonce se zdá, že tyhle skupiny k sobě mají  velkou úctu, a to jak dnes, tak i v minulosti.

     No a trošku ještě dál je španělská sekce plná ‘Latinos', se zase jinými pekařstvími a stánky s jiným ovocem a zeleninou, a samozřejmě také jiné restaurace. Moje slabost je ale čínské jídlo, a dokonce i Borough Park má variaci čínské restaurace, která košer. Ale - není nad čínské jídlo z China Townu, to je všeobecně známé.

     Byl moc hezký slunečný zářijový den, ještě v zásadě léto, a byla jsem už s nervy pryč, neboť jsem věděla, že jdu pozdě -  probudila jsem se  se špatným žaludkem a všechno mi trvalo dlouho, i ty pravidelné každodenní úkony, tak známé, že je člověk dělá skoro automaticky. Na ulici už mi to šlo trochu rychleji, v naději, že mi třeba přijede brzy podzemka,  která je v této části města ovšem „nadzemní", neboť vede přes jeden z mostů na Manhattan, kde se poté zase stává podzemkou.