Prošla jsem si rozvodovými horory před třemi lety. Nakonec jsem ve všem ustoupila, abych se trápení zbavila a měla klid. Bývalému manželovi zůstal mu dům, na který dodnes platím dvě třetiny úvěru. Já si musela vzít hypotéku na byt, abych měla kde bydlet s dětmi a pokud jsem po něm něco chtěla, odpověděl: „Chtěla jsi to, tak se starej".
Po třech letech se teď, když jde syn do prváku na střední a dcera do první třídy na ZŠ, tak se rozhodl požádat o snížení výživného. Půl roku byl na neschopence (to on vždy měl rád se jen tak válet) a po půl roce ho vyhodili z práce (ani se jim nedivím). Novou práci nehledá, válí se doma a neposílá už ani alimenty. Pořád se u nás mluví o právech dětí a o tom, jak se stát stará o matky s dětmi, ale skutek utek. Pokud otec dělá na černo, tak „nemá žádný příjem", takže je vlastně on ten chudáček. U soudu nic nezmůžu a nikoho nezajímá, jestli mám peníze pro děti nebo ne. On tam jen řekne: NEMÁM a soudkyně pokrčí rameny, podívá se na mě a: „Tak když nemá, tak co máme dělat..". Je to bordel (jinak se to opravdu nedá napsat) a jsem přesvědčena, že jediný, komu tento stát pomáhá, jsou gauneři a flákači. Ne, nepotřebuju radu, protože v tomhle a podobných dalších případech žádná rada ani pomoc není. V podstatě jsem si chtěla jen „vylít srdíčko", jak se říká. Musím to zvládnout sama. A vím, že sama v tom rozhodně nejsem... Renata
|