|
 Mám nesmírně rád jaro. Ani ne tak z náboženských nebo symbolických důvodů, ale hlavně z estetických a v zásadě také praktických. Jaro je pro mne ohromný zázrak. S údivem a zaujetím každý rok pozoruji poupátka a světlezelené křehké lístečky stromů.
Dá se už sedět venku a nechat se prohřívat paprsky slunce, zavřít na chvilku oči a poslouchat štěbetání ptáčků, ne úplně bez lítosti nad tím, čím člověk musel v zimě procházet. Potom začnou pozvolna stromy košatět a z poupat jsou květy. Tento neomylně se opakující jev pokládám za jeden z nejradostnějších zážitků mého života. Je tedy skoro ironické, že vše to, co se mi přihodilo, se událo v tomto období - ačkoliv bych měl být rád, že se to nestalo v zimě. Po pětadvaceti letech úspěšné praxe jako právník jsem se zrovna v takovou dobu ocitl na lavičce místního parku jako bezdomovec. Já, který stál před soudci a snažil se snížit pojišťovnám poplatky za škody na minimum, já, který připravoval soudní procesy, já, který vždy našel cestu jak vyhrát, jsem bez adresy a bez jakékoliv stopy něčeho, co bych mohl nazývat sebou. Svému vzhledu už také nerozumím. Já, kterému viselo ve skříni patnáct obleků z nejlepších materiálů, já, který měl na míru ušité košile. posílané z Londýna expresními zásilkami, já, který by nikdy nenosil nic jiného než hedvábné kravaty, sedím na lavičce v texaskách a vetché kostkované košili, kterou jsem našel v útulku ve skříní darů obnošeného šatstva. Boty také patřily někomu jinému, jsou mi malé a dělají mi puchýře. Místo pečlivě ostříhaných krátkých vlasů mám dlouhé neupravené mastné nudle a obličej je celý zarostlý. Svým způsobem mi ale moje drastická fyzická proměna vyhovuje. Je přiměřená mé životní situaci. A také mne v tomto stavu nikdo nepozná. Pochybuji, že bych byl schopen uvolněně lelkovat na lavičce veřejného parku vedle malé skleněné botanické zahrady (kam se chodím schovávat před deštěm) ve svém estherhazy obleku a popelínovém dlouhém montgomeráku, kdybych měl vedle sebe drátěný kočárek plný černých igelitek, obsahujících můj všechen majetek. Moje oblíbená deset let stará kožená aktovka zůstala hluboko na dně mé minulosti. Jako první se dostavil pud sebezáchovy. Ačkoliv jsem ztratil adresu a tím pádem vlastně skoro celou úřední totožnost, a ačkoliv mi zbylo prázdné bankovní konto, které se bude brzo zavírat pro nedostatek činnosti, moje myšlení se podobalo mentalitě, kterou bych měl. kdybych zahajoval nový případ - ujmu se počátečních fází. Začal jsem hledat přístřeší. Je pravda, že v minulosti bych po zaparkovaní svého BMW tu a tam překročil spícího bezdomovce nebo nějakého, co seděl ve výklenku domu a prázdným pohledem na mne zíral po únorové noci strávené na kamenné dlažbě, ale celkem jsem je nikdy nevnímal a rozhodně jsem nad nimi nepřemýšlel. Věřím, že každý je svého štěstí strůjcem. 
Dostal jsem přístřeší v jednom útulku pro muže. V retrospektu mohu říci, že byl vlastně stejný jako každý jiný útulek pro může. Měl jsem dva kufry šatstva, ale všechno mi přes noc ukradli. Nemohu říci, že jsem byl překvapen. Ráno nás vzbudí v 6 hodin a nechají umýt ve velkých koupelnách, pak nám dají snídani. Poté musíme na celý den odejít a vrátit se na večeři. která je v 6 večer. Mezi tím ale mohu navštívit kterýkoliv denní útulek a dostat oběd. Všech svých sousedů se bojím a myslím, že je proč. Každý si hlídá svazečky svého majetku a přivazuje je na noc k posteli. Některým přinášejí prášky, někteří křičí, často o Pánu Ježíši, a někteří do nekonečna opakují úseky z bible, často o spasení. Je tam i pár tichých, možná mezi nimi je někdo jako já. Ale oslovit někoho - to může znamenat nesrozumitelnou odpověď, nebo si říkat o výprask. Velmi jsem si přál chodit do nedaleké ústřední knihovny, která byla velká a celkem nová. První den jsem vešel do knihovny a zapomněl, že nemám na sobě jeden ze svých obleků. Můj drátěný vozíček byl ponechán v úschovně v útulku, a v kapse páchnoucí bundy jsem tiskl jeden vzácný dokument mé dřívější existence, svoji ID kartu do knihovny, i když už v zásadě neplatila, vzhledem k té ztrátě adresy. Ale nešel jsem si vypůjčit knihy. Šel jsem se schovat a strávit čas, než se budu moci zase vrátit. Byl jsem oholený a doufal tedy, že mne pustí dovnitř. Hlídač Pepa mne ale hned poznal: "Ale pane Plachý, to je nadělení, už jsem vás tak dlouho neviděl. Jdete do pátého se podívat na „Právo Dnes"?" Ocenil jsem, že nereaguje na můj zjev. "Ano Pepo, do pátého. Kdo tam dnes je?" "Nikdo, pane Plachý", řekl Pepa a pustil konečně dveře od výtahu, které celou tu dobu úslužně držel.Ve výtahu jsem si uvědomil, že pro Pepu jsem pořád ten JUDr... Sedím v dřevěné kukani právnického oddělení knihovny a přemýšlím o svém osudu. Měl jsem vždy jedno velké tajemství, ale dnes už je to jedno. Nikdy jsem nikomu neřekl, že právníkem může být každý, kdo je ochoten tři roky sedět pět hodin denně a šprtat zákony a pravidla. Ale to není to tajemství. Když se někdo stane právníkem, tak se taky může stát soudcem, a to byl můj vysněný cíl. Dvacet pět let mého každodenního úsilí bylo ve jménu toho, že jednoho dne ze mne bude soudce. Jedním z našich klientů byla oblastní církev, tedy asi dvacet devět kostelů. Neznamená to, že to byli kněží, kteří obtěžovali v sakristii chlapečky, ale prostě jeli třeba z pohřbu a přejeli stop-značku a někoho nešťastně zabili, zmrzačili nebo poranili a já je obhajoval. Měli jsme také jiné, necírkevní případy, kdy jsem místo s rizikovým oddělením církve pracoval s pojišťovnami. Církev, pojišťovny i má firma si mne velice vážily... Dlouhá léta jsem toužil opustit firmu, nemuset se nikomu zodpovídat, poslouchat otázky podřízených, ale mít vlastní štáb lidí, kteří by se mnou spolupracovali. Tak jsem léta rozesílal životopisy - až se právě takové místo uvolnilo. Tentokrát ale mělo rozhodnutí přijít v říjnu a jelikož jsem měl v té době nárok na dlouhou dovolenou, odjel jsem s manželkou lodí na Karibské ostrovy; s nadějí, že se vrátím a začnu novou etapu života. Po návratu z dovolené mi telefonovalo hodně vlivných lidí. Četli Právo Dnes a Nový Zákon a věděli, že jsem se dostal do výběrového řízení. Některým jsem se musel i omlouvat, protože pokud to byli představitelé církve, tak jsem je musel při žádosti o soudcovství vymazat ze svého CV jako doporučení (vzhledem k rozdělení církve a státu), a musel jsem uvést jiné reference. Časem jsem si začal říkat, že život, jaký jsem doposud vedl, je pro mne nepřijatelný, neboť já, JUDr Plachý, jsem se nyní stýkal s úplně jinými, politicky a vládně zapojenými, podstatně důležitějšími lidmi. A z těchto důvodů jsem už ve firmě nebyl schopen vydržet a během týdne pro mne byli všichni minulostí... Přešel týden, dva týdny. A pak, jednoho dne, jsem otevřel Právo Dnes a zjistil, že soudce nejvyššího soudu ze mne nebude... Co teď? Má žena očekávala, že si začnu hledat jiné zaměstnání, ale nestalo se. Začaly nesmírné a nekonečné konflikty, hádání, rozbroje až odcizení. Myslím, že její rozhodnutí mne vyhodit na ulici (po mém šestiměsíčním zírání před sebe) a zažádat o rozvod, bylo jediné rozumné, co mohla udělat. Nezlobím se na ni. Avšak nebyl jsem schopen, ani dočasně, prodávat pizzu nebo obracet hamburgery u McDonalda, případně vozit jiné právníky taxíkem do práce a z práce - to bych teprve nedokázal... Při pohledu do minulosti musím říci, že jsem měl celkem uspokojivé manželství a byl dobrý manžel. Poctivě jsem nosil domů peníze, snažil se být tolerantní k potřebám své ženy. O svého syna jsem se také postaral, dal mu dobré vzdělání a umožnil kvalitní život. A co tedy dělám? Kolem poledne se někdy seberu a jdu do některého z mnoha denních útulků, kde se podávají obědy. Většinou je dodávají restaurace, kde zbylo jídlo, případně obchody, když se začne něco kazit, nebo různé státní organizace. Kdybych chtěl, tak bych tam mohl prosedět celý den, než mne zase pustí do ubytovny. Ale nechci se dívat na beznadějně prázdné obličeje, zírající do neznáma, obličeje lidí kterým se tohle stalo životem. Po obědě jdu do parku, obzvláště v tomto počasí, případně do knihovny. Pepa za mne musel utrousit pár slov, protože když se tam objevím, tak mne zatím stráže přehlížejí... Nejsem v současné době schopen ničeho, co vyžaduje sebemenší energii nebo rozhodování. Někdy si myslím, že jsem ve vakuu, kde existují neomezené možnosti... BEZEJMENNÝ?
|
