Tak jsem se tu celý den uchechtávala - když jsem si vzpomněla na Krakonošovo písmo ohledně cvičení a pěstování krásného zdravého těla. A na druhou stranu i na všechny ty sáhodlouhé návody, doporučení a způsoby, jak v "krátké" době za určitý a většinou ne malý obolus nějaké to kilčo ztratit, zpevnění vlajícího těla dosíci... :-))) Ono je to tak bolavé... Lehko nabýt, těžko ztrácet :-)))
Jsou lidi, který tak nějak cejtěj, že když místo výtahu vlezou na schody, místo do auta sednou na kolo a ten nákup si vodšlapou, nebo pro něj dojdou pěšky, prostě když se budou držet pohybů a činností, na který jejich tělo dobře reaguje už tisíce let, nebo aspoň stovku (to v případě toho kola nebo běžek), tak taky nezchátraj, kondičku udržej, i růst panděra v přijatelnejch mezích, a ještě ušetřej dost podstatnej peníz za všecky ty "IN" činnosti. Ty maj totiž jedno společný - za všecky se dost platí. Naši předkové, ty měli sportů: okopáving, plejing, jednoting, oring, sejing, sečing neboli kosing, mláting, kácing, odvětvoving a řezing, zapřahing, vozing, nakláding a vykláding, pasing, poklízing a jeho vyšší level kyding, dojing, krming a napájing atd., určitě jsem tak 90% disciplín zapomněl. To byla fyzička a ještě z toho bylo něco užitečnýho. Nojo, ale to je pryč, práci jsme úsoěšně vodstranili ze svýho života, takže už nás nedělá ani 50%, tak musíme do fitka.. ![](http://nr1a.com/gif/__LIN2.gif)
Vzpomínám, jak jsem jednou v zoufalství, že moje dětičky jsou takříkajíc věčně na hrnci, stále to někde kýchalo, kašlalo, paní doktorku jsme navštěvovali víc než kohokoliv jiného, jak jsem si pronajala rozestavěný barák blízkých Černošicích. Mělo to střechu, okna, obyvatelné pokoje, dole kotel, garáž a vůkol bylo staveniště. Schodiště uvnitř nehotové, většina pokojů ani neměla dveře... Děti tam začaly od října, kdy jsme se nastěhovali (nabrala jsem jen plné auto nejnutnějších krámů, dvě děti a už se jelo) - chodit do školy. Ta byla cca dva km daleko a já šílela, že to moje miminko prvotřídní se cestou ztratí, že holčičku mi někdo ukradne, že se jim něco stane... Na Štědrý den se mi podařilo vytopit barák (kamnama, ne vodou!) na do té doby nevídaných 19 stupínků Celsiových; jinak jsme tam vegetovali v sotva šestnácti - ale nechali jsme všechny choroby v Praze... Ale proč vám to vlastně píšu: Já se tam neskutečně zocelila, vysportovala a snad nikdy jsem nebyla tak fit, jako tenkrát... Ten domek stojí totiž uprostřed černošického kopce. Daleko dole - jedna prodejna, sámoška, řezník, zelenina... atd. Daleko nahoře další prodejnička... Tedy tenkráte, před oněmi 23 léty. Ač je to neuvěřitelné, já nahoru - dolu běhala kolikrát i šestkrát za odpoledne, o víkendu i vícekrát. Na mou zapomětlivou hlavu prostě nikdo nemá... Také jsme chodili hrát tenis nahoru na hřiště, dolu přes řeku na návštěvu k jedné úžasné paní, pak na kafe zas nahoru ke kámošce, dolu nakoupit, nahoru k zahrádkáři pro radu, do Mokropes pro vajíčka, pak do Dobřichovic, kde měla Lenka kroužek... Já vám byla tak krásně štíhlá, nic mě neunavilo... Dnes jsem ve stálém boji s hubnutím, respektive s ďábelskými nástrahami všudepřítomných lahůdek. Kam se podívám, všude vůkol na mě křičí nějaké báječné jídlo! Otevřu televizi, tam je šéfkuchař, kamarádky mi posílají jeden lepší recept než druhý, manžel se vrátí s nakupem, vyloží svoje laskominky na linku a snaží se mě přesvědčovat, že "po tomhle přeci nemůžeš přibrat, vem si...". Ale zatím se zvládám, vařím si a objevuju pro sebe jídla, kterých se mohu "nacpat" aniž bych druhý den brečela na váze. A musím se pochlubit, docela chutná! Jde to pomalu, ale jistě dolů... Zatím tedy veškeré mé sportování je "chození po všech čertech" a doktorech, ale jen počkete, do léta budu určitě - no - snad o něco koukatelnější :-)). d@niela
|