|
 Danielo, je mi smutno, všechno mi připadá tak nespravedlivé... Zrovna včera jsem své pubertální dceři (při její podobné stížnosti) potvrdila, že to už tak je, že svět prostě spravedlivý není. Moc mi nevěřila, tak jsem na ni ještě houkla, že by bylo fajn, kdyby si to pořádně zapamatovala, neboť by se pak následně vyvarovala pěknému zklamání. Ale zase si uvědomuju, že iluze k jejímu telecímu věku patří.
Chci se vrátit k té nespravedlnosti, trochu vám to osvětlit. Jsem rozvedená,už pěknou řádku let. A pořád tak sama. Nejdřív jsem se léčila z rozvodu, trvalo mi to několik let. Moc to tehdy bolelo... Pak jsem se zahrabala do mateřských věcí. Musela jsem být máma a táta pro obě své malé dcery. Těm už je teď patnáct a třináct, už jsou to fajn kamarádky. Zná to takhle určitě spoustu samoživitelek: ráno fofrem vypravit do školy, pak fofrem do práce, z práce fofrem domů - úkoly, večeře, úklid, vyřídit všechno, co děvčata potřebují, probrat s nimi jejich den - a totální únava kolem deváté, desáté. A ráno nanovo. Víkendy jsem trávila s dětmi, často u rodičů. Mladší závodně tancovala, tak jsem ji doprovázela na závody a nejrůznější soustředění apod. Tak mám pocit, že mi ty moje nejhezčí roky utekly; věnovala jsem se absolutně dcerám. Vůbec si nechci stěžovat, nebo něčeho litovat, nakonec jsou z nich nyní fajn holky, kterým se daří ve škole a celkově z nich mám radost. To jen že jsem nyní na prahu čtyřicítky a už pěkných pár let sama. Bývalý manžel za tu dobu stihl založit rodinu s dvěma novými dětmi. Holky, ty moje, na mě pořád tlačí, abych si taky někoho našla, jenomže, hledat partnera není jako vzít si košík a jít do lesa na houby. Lidé co to ví, říkají - nehledej, on se najde sám....A tak já už několik let nehledám, a - a je to všechno úplně stejné, ať hledám či ne - stejně nenacházím a nepotkávám. Možná už je pozdě. Kdo ví.
Maryjánka
|
S.
