Nedávno jsem po dlouhých letech navázala kontakt s dívkou - tedy nyní již postarší dámou - která kdysi bývala mou spolužačkou na základce a kamarádily jsme spolu. Nyní žije v Americe a pravděpodobně úplně jiným životem, než jsem kdy žila já.

    No a včera mi poslala mejl, že dneska nenapíše - neb má „shopping day". To jest, najede do super-hyper, naloží auto potravinami, které doveze domů, nacpe je do ledničky a pak sebou sekne. A já jsem si vzpomněla na to, jak jsem kdysi působila jako au-pair v Anglii a paní, pro kterou jsem pracovala, též jednou týdně vyrazila do supermarketu, kde nakoupila vše, narvala to do auta, dovezla domů a zhroutila se. Zbytek dne se obkládala studenými obklady a rodina kolem ní capkala po špičkách, neb byla groggy - měla za sebou shopping day. Já byla mladá a vychovaná socialistickým obchodem, který nás rozhodně nerozmazloval, tak jsem to nechápala.

     Když jsem pak opět žila ve vlasti, pracovala jsem Na Příkopech v bance, bydlela ve Vodičkově ulici a živila děti, mockrát jsem si na ni vzpomněla. Jednou se mě nějaká kamarádka, s níž jsem si tenkrát dopisovala, zeptala, kdy mám "shopping day" a já se jí snažila vysvětlit, že ho mám vlastně pořád, protože tady člověk nevěděl dne ani hodiny, tedy co se nákupů týče. Věčně bylo něco "úzký profil",  což znamená, že to prostě nebylo a když jste neměli známé, tak jste to nesehnali.

     Když byly moje děti mimina, tak nebyly dupačky a plíny a jak rostly, úzkých profilů přibývalo. Tu nebyly toaletní papíry, tu prášky na praní, tu kafe, tu jiné potřebné věci. Lidi nechodili nakupovat, nýbrž se vydávali na lov. Já to dělala taky tak. Z Příkopů do Vodičkový jsem to brávala via Rytířská - kde byly ryby, drůbež a polotovary a následně staroměstská tržnice, dále pak Perlovou nahoru - v  Perlovce byla mlékárna, cukrárna, řezník, do Jungmannky, kde byly lahůdky  "u Zoufalejch", řezník, mlíčňák (tedy mléčný bar), do ulice Palackého, kde bylo pekařství, řezník a polotovary. Ve Vodičkové byla zelenina, mlékárna, nápoje a potraviny " U Dřevů" v domě, kde jsem bydlela. Když jsem to všechno oběhla a odstála si fronty, šla jsem domů, vysypala ulovené zboží na stůl a dumala, co z té nesourodé směsi uvařit.

     Totiž, nekupovali jste věci, které jste potřebovali, ale ty, které momentálně  BYLY.  Pro rozvoj kreativity a schopnosti improvizovat nic lepšího a účinnějšího neznám. Ale máte-li nasytit dva rozežrané puberťáky, bylo to o nervy.  Já se pamatuju, jak bylo jednou před Vánoci: na předvánočním trhu byly tentokrát úzkým profilem oříšky, mandle, rozinky, kokos a kakao - bez kterých žádné cukroví prostě neupečete. Tak jsem šla do potravin v našem domě, kam jsem chodila nakupovat denně už dvacet let a prodavačky znaly mě i děti, a špitám prodavačce do ouška prosbu, zda by tam přece jen někde nevyškrábla aspoň pytlík oříšků a ona zvolala silným hlasem:" Jó, vy jdete skrz to zaměstnání... to pojďte dál, mám pro vás ty papíry", a vtáhla mě za pult. Zavlekla mě do zázemí obchodu a řekla -"tady stůjte a nehejbejte se a dejte mi stovku". Tak jsem jí dala stovku, ona mi dala nacpanou igelitku a vyvedla mě se slovy:" No, tak si ty papíry vyplňte a dejte je sem, já je panu vedoucímu dám."

     Vyjevená jsem šla domů a ještě na schodech u schránek jsem tašku vybalila a koukám - bylo tam všechno. Prodavačky prostě schovávaly nedostatkové zboží pro stálé zákazníky. Tenkrát mi cukroví obzvláště chutnalo.