Na první pohled může titul tohoto článku asociovat přítomnost buď něčeho detektivního nebo esoterického. Skutečnost je však mnohem prozaičtější. Jedná se o název experimentálního pokusu amerických (myšleno žijících v USA) neurofyziologů a neuropsychologů. Ale začněme pěkně od začátku.

      Současný člověk žije ve světě obrovského množství vnějších podnětů.  Tyto podněty jsou pomocí našich smyslů přenášeny do mozku, jenž musí umět tyto rozličné podněty zpracovat. Jedním z hlavních problémů našeho mozku spjatých s přemírou přísunu vnějších podnětů je schopnost koncentrace. Koncentrované myšlení. Tato schopnost našeho myšlení je v posledních letech díky rozmachu tzv. „informační společnosti" vystavována historicky dosud neznámé zkušenosti. Je zapotřebí si uvědomit, že lidská pozornost je původně monistická. To znamená, že svoji pozornost zaměřujeme vždy pouze a toliko jedním směrem, tedy že jsme schopni si uvědomit pouze jednu myšlenku. Zmnožování naší pozornosti se díky působení rozličných percepcí v posledních desetiletích projevuje i ztížením koncentrovaného myšlení. Výstižným příkladem působení množství rozličných, zejména audiovizuálních podnětů je televizní kultura. Obzvlášť příznačným jsou hudební klipy, v nichž se v rychlém sledu za sebou střídají různé záběry, tedy vjemy a pozorovatel není schopen usměrnit svou pozornost na tolik podnětů současně. Tato „klipová kultura" způsobuje nesoustředěnost běžných pozorovatelů.

     To má za následek neschopnost udržet koncentrovanou pozornost při jakémkoli mentálním výkonu. Roztěkanost se projevuje například v tom, že dnešní mladí lidé nejsou bezproblémově schopni reprodukovat souvisle jak obsah klipu (to snad ani není možné), tak zejména přečtený text. To se výrazně projevuje u vysokoškolských studentů v okamžicích, kdy mají interpretovat literární pramen svého samostudia. Uvážíme-li, že se o některých dějinných obdobích zmiňujeme jako o: „Lidu popelnicových polí", pak naši potomci se jednou možná budou vyjadřovat o naší době jako o: „Lidu klipové kultury".

     Je velmi pravděpodobné, že lidé původně využívali svou pozornost poměrně omezeně, tj. neměli potřebu rozmělňovat svou koncentraci na tolik podnětů. Evidentním důkazem monistického založení naší pozornosti (koncentrace) je ontogeneze lidské psychiky. Například dlouhou dobu lidé četli napsané texty nahlas, aby se jednak lépe soustředili, ale aby si i lépe zapamatovávali obsah čteného. Zhruba až v období renesance se začíná objevovat čtení pro sebe, tedy potichu. Od té doby se také datují určité potíže při hlasitém čtení. Člověk, jenž si čte potichu, má dojem, že čte dobře a naprosto srozumitelně, avšak skutečnost je často zásadně odlišná. Hlasité čtení bývá nesouvislé, mnohdy zadrhávané. Rozdíl mezi sebeviděním a tebeviděním je pak velmi markantní. A naopak existují i lidé, kteří dodnes rádi čtou nahlas a tím se nejen lépe koncentrují, ale i snáze si zapamatovávají čtený text.

     Je vhodné vzpomenout i současné negativní aspekty hlasitého čtení. K nejfrekventovanějším výtkám patří menší rychlost takového čtení a „ztráta času". Osobně velmi rád čtu nahlas, dokonce se snažím číst psaný text správně, tj. podle zásad správného přednesu. Lidé z mého bezprostředního okolí na tuto skutečnost reagují podrážděně, protože jsou jednak vyrušováni ze svého soustředění, jednak jim vadí „neefektivnost" takového přednesu. Považují to za teatrální ztrátu času a energie. Neuvědomují si však, že například kladením důrazu v hlase na důležité informace v textu dochází k výrazně snazšímu a dlouhodobějšímu uchování v paměti té které informace. Tato schopnost - číst potichu - není dostatečně vyvinutá u dětí. Proto učitelé na národní škole (prvním stupni ZDŠ) v rámci výuky trivia doslova nutí děti číst nahlas a nabádají k takovému čtení i jejich rodiče v době domácí přípravy na výuku.

     Rodiče často ze stejných důvodů - viz výše - raději dítě nechají číst pro sebe, než aby byli rušeni. Schopnost umět správně číst nahlas umožňuje totiž pozdější dovednost umět správně číst potichu. A ta je úzce spjata se schopností se koncentrovat na jakýkoli mentální výkon. Proto můžeme konstatovat, že ten, kdo nedokáže správně číst nahlas, není posléze schopen správně číst ani pro sebe a ve svém důsledku se ani důsledně soustředit. V současnosti je tento problém poruchy koncentrace (koncentrovaného myšlení) umocňován tím, že značná část populace opouští psané slovo jako zdroj informací a přechází na audiovizuální a auditivní podobu získávání informací.