|
 Vánoce, na než nejraději vzpomínám, byly už velice, převelice dávno... Byla jsem úplně malá holčička. Podařilo se mi neuhlídané vletět do jídelny, která se v zimě vytápěla jen na svátky a návštěvy předem signalizované. A - tam jsem zahlédla ozdobený stromek a tatínka, který něco kutil na zemi. Hned mě vykázal z jídelny a řekl mi, že Ježíška jsem vyplašila a dárečky asi nepřinese...
Dotáhli to do úplného konce: po večeři žádné zvonění, pod stromečkem vůbec nic... Koukala jsem na to vyjeveně a když jsem začala natahovat, rodiče poslali mého staršího bratra, ať se pokusí najít Ježíška a poprosí ho, aby se k nám vrátil. A bratr se vytratil. Já byla smutná jak šafářův dvoreček. Po objevení bratra mi bylo sděleno, že se věc podařila, Ježíšek byl šťastně nalezen a teď jen musíme čekat, až přijde a zazvoní. Dokonce mě i vyvedli ven, abych viděla stopy kola ve sněhu, které bratr prozřetelně nebyl líný udělat... Pak už se ozvalo zazvonění a že všech dárků, které jsem v dětsvi dostala si pamatuju pouze ony tři - plechový kolotoč, který právě tatínek ještě zkoušel, když jsem "vyrušila Ježíška", pak krásné zelené mrazovky, které jsem den předtím nedopatřením našla ve skříni a pak jsem si, já pitomoučká, nedokázala srovnat v hlavičce, jak mohly být u nás ve skříni a jak se pak dostaly k Ježíškovi a pod stromeček... a pak ještě angorovou čepici, kterou mi místní pletařka zkoušela na hlavu už před Vánocemi, a pak ji nejspíš dala Ježíškovi. Svoje děti jsem se také snažila co nejdýl utvrzovat v existenci Ježíška; myslím, že dokud dítě na něj věří, jsou Vánoce nejkrásnější... Aloda
|
