Moje vzpomínky na Vánoce jsou spojeny s pečením cukroví, kapr si plave ve vaně... pak jsme se sestrou koukaly, jak ho tatínek stahuje z kůže (tu my nejíme) a vyndává mu z břicha ty bílé nafouklé balónky. A vůbec jsme z toho neměly žádné trauma. Dárečky pod stromečkem u nás začaly od svíčky hořet jen jednou. A byl to zrovna můj dárek, kniha od Jules Vernea "20 tisíc mil pod mořem", naštěstí to odnes jen obal.

     Vzpomínám, že zimy byly většinou se sněhem a tak jsme všechny děti z ulice o vánočních prázdninách sáňkovaly u nás na kopečku, pak jsme to večer polily vodou a měly jsme ledovku. Jedna protivná, strašně hubená a ošklivá stará slečna nám to několikrát posypala popelem, všichni jsme ji za to nenáviděly. Ten kopeček u našeho baráku byl děsně populární.

     Jedny Vánoce mi přinesl Ježíšek bílé brusle. Bydlíme v Táboře a součástí města je velký rybník Jordán. Tak jsem se vyšňořila, oblékla modrou skládanou sukni a vyrazila na led. Prostě jsem prováděla složité krasobruslařské pózy, jízda pozadu a přešlapovat, lehké skoky a piruety... paráda, bohužel si nikdo mého talentu nevšiml, škoda.

     Na Boži hod jsme chodili celá rodina brzy ráno do kostela, to bylo tatínkovo přání, spíš rozkaz. Chodili jsme na tu neprvnějsi mši. V kostele byla děsná zima a kouřilo se nám od úst.To tatínek praktikoval do doby, než jsme se se sestrou vzbouřily, že vstávat kvůli kostelu tak brzy nebudeme a půjdeme tam až odpoledne. Pak to zůstalo jen u návštěvy jesliček.

     Na Štěpána jsme jezdili k tetě Anně. Bydleli v Prčici. Jezdili jsme autem, měli jsme tatru 57B. My děti seděly vzadu oblečené, rukavice, šály a čepice, přikrytá kolena dekou. V té době auta neměla topení. Tatínek měl naplněný kapesník soli, udělanou takovou kuličku a tím přejížděl přední okno, aby mu nemrzlo - jak jsme dýchali, tak to hned namrzalo.

     Moje mamika byla s touhle svou sestrou jako siamské dvojče. Trávili jsme u nich prázdniny, Vánoce, jen tak neděle, tuhle tetu jsem opravdu milovala. Byla veselá, upovídaná, prostě s ní byla pořád legrace. Už jako mladá holka jezdila na motorce, byla taková pokroková. Bohužel zemřela. když ji bylo 54 po těžké nemoci, před 25 lety. Moje maminka se s tím nikdy nesmířila a nevyrovnala.

     A letos v červnu odešla i ona, věřím, že jsou konečně zase spolu. Pro nás to budou první Vánoce bez ní, je mi to strašně líto a je mi moc smutno....

Bára

Komentáře (10)

Zobrazit/Skrýt komentáře Báro, : Michal jsou spolu, povídají si a vzpomínají na tebe. Nechci protokovat smutnosti, zvlášť teď před Vánocemi, počkej, to ne, řeknu to jinak. My oba, Anička a já věříme, ne, my jsme přesvědčeni, že se všichni tam někde, jednou zase sejdeme. Všichni ti, co nás měli rádi tam čekají na nás, dívají se na nás, a čekají. Trpělivě, času mají dost, my nespěcháme za nimi, náš čas na této zemi je předem dán, a oni vědí kdy přijdem. Vzpomínej na maminku s láskou, s úsměvem, vzpomínej na všechny ty krásné chvíle které jste spolu prožily. Tvé slzy by ji bolely, neplač. Usměj se na maminku, mělas ji ráda tak jako ona tebe. prosinec 22, 2009 00:33 Báro : mia mně zemřela nedávno kamarádka, kterou jsem znala 34 let. Ve škole si nás pletli. Nebylo jí ani padesát. Letos na jaře jsme doma předělávali ložnici a já šla koupit nový lustr. Ona šla se mnou. Už jsem věděla, že jí zbývá pár měsíců života a tak lustr, který se líbil jí jsem nakonec koupila s tím, že až se ráno budu probouzet, první co uvidím bude stopa po ní. Je to všechno ještě čerstvé a tak dál už psát nechci. Drž se Báro. prosinec 22, 2009 07:03 Když mi bylo patnáct, : Míša šíša tak mého dědečka odvezli do nemocnice přímo na Štědrý den, dokážete si představit pak tu atmosféru u večeře a stromečku. Děda se už bohužel z nemocnice nevrátil a babička od té doby přestala mít Vánoce ráda. prosinec 22, 2009 10:20 Přidávám se k Michalovi : Ariana z jiného PC odchod našich blízkých vnímám taky tak. Též mi zemřela před dvěma a půl měsíci máma. Bylo jí 80 let a už dva roky na tom byla dost špatně. Bylo to pro ni i pro nás vysvobození. Nejvíc se totiž děsila toho, že by byla bezmocná a kdo by se o ní staral. K té bezmocnosti už mířila, sotva chodila, téměř neviděla a to jí strašně deptalo. Zajímavé je, že po první vlně smutku teď pociťuji vděčnost, že už se dál netrápila. Vídám ji občas ve snech, vypadá spokojeně, mladě a zdravě. Když mi někdy napadne, že bych jí ráda zavolala a podělila se s ní o nějaké dojmy, uvědomím si, že to už sice fyzicky nejde, ale na druhou stranu mám pocit, že jí to můžu sdělit přímo a že ona to vnímá. Jsem přesvědčena, že s námi o Vánocích bude a že by jí určitě nedělalo dobře, kdybychom kvůli ní smutnili. prosinec 22, 2009 13:17 sice to sem nepatří - ale za vánoční téma se to považovat dá. : alena puntíkovaná teď mi to přišlo mailem a tak mě to okouzlilo, že vám to posílám všem: http://www.email.cz/attachmentPreview?session=# prosinec 22, 2009 13:34 nějak to nefunguje : alena puntíkovaná prosinec 22, 2009 13:39 Dekuji vam za hezka slova. : Bara I ja to tak citim a dosla jsem ke smireni. Nikdy by se neuzdravila a kazdym dnem to bylo tezsi, nejenom pro ni, ale i pro nas. Smrt patri tez k zivotu, to se bohuzel neda zmenit a pro nekoho je vysvobozeni. Preji vam vsem hezke Vanoce v kruhu svych nejblizsich a do noveho roku hlavne hodne zdravi, to je to nejdulezitejsi, to ostatni uz skoro mame, nebo nepotrebujeme.... prosinec 22, 2009 14:59 Ariano, : Michal to je přesně co jsem chtěl říct a jak to já vnímám. Maminka tě ve snech navštěvuje, nemusíš jí volat, ona za tebou chodí, ona ví vše co děláš, bohužel i to co bys radši aby nevěděla. Odbornice na věci záhrobní i jiné, paní Sandra Brown tvrdí, že první noc po smrti blízkého, a může to být i zviřátko, jako byla naše kočička Lízinka, přijde za námi ve snu, abychom věděli, že se dostala v pořádku na druhou stranu. A chodí za námi dál. Usmívej se na maminku, ona je šťastná, už ji nic nebolí, a dál už bych se jen opakoval. No a totéž co jsem napsal vlastně platí i pro Báru, a platí to pro všechny kdo to potřebují a kdo chtějí vnímat. No a jestli to všechno není pravda, stejně je mi teď líp. On totiž nemůže nikdo dokázat, jak to opravdu je. A to je dobře. prosinec 22, 2009 16:27 Michale, : Bara urcite to tak je, ja tomu taky verim. Moc zdravim. Obcas me mrzi, ze ten nas kopecek tak nejak osirel. My jsme postupne vyrustali, odchazeli na internaty, rozutekli se po svete, snih uz taky neni jako driv a tak je u nas na kopecku vetsinou ticho. Nemeli jsme Nintendo, Playstation a kompjuter, ale cervene tvare, nudli u nosu, vyvaleni ve snehu a utahani k padnuti. Kazda doba ma holt neco jineho. prosinec 22, 2009 17:45 Michale : Ariana já jsem přesvědčená o tom, že zvířátka mají duši. Nejmarkantnější to bylo, když umíral jeden náš kocourek. Neměli jsme ho dlouho, jen pár týdnů. Z útulku si přinesl smrtelnou kočičí chorobu, o které jsem tehdy neměla ani tušení. Když mu pak začaly ochrnovat zadní nohy, vzala jsem ho s těžkým srdcem k veterinářce, aby mu ukončila trápení. S kocourkem jsem se stačila rozloučit, poděkovat mu za jeho společnost. Stále jsem vnímala výraz jeho očí, i když plný bolesti. A pak mu veterinářka dala injekci a najednou z něj zbyla jen hromádka chlupů. To už nebyl ten kocourek, který se tak plaše pokoušel s námi spřátelit. A tehdy jsem jasně pocítila, že prostě nemohl jen tak někam zmizet. Přešel možná někam za ten Duhový most, jak Myška popisovala u jiného článku. A možná se s ním někdy jindy, v jiném životě, zas shledáme... prosinec 22, 2009 20:57

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment