Byly jsme čtyři holky, naši a babička s dědou. Takže ke štědrovečerní večeři jsme se scházeli všichni, to se z půdy snesl takový velký rozkládací stůl, na něj se postavila svíce hromnička ve stříbrném památečním svícnu, který jsme celé dopoledne šůrovaly sidolem, aby se leskl, na stole nechyběla bible (to aby nám zůstala víra), celý bochník chleba (aby nás nepotkal hladomor) a svazek klíčů (to aby nás nevykradli).
![](http://img1.ct24.cz/multimedia/images/6/592/middle/59179.jpg)
Na stole damaškový ubrus, který se prostíral jenom ke štědrovečerní večeři. Pocházím ze Slezska, takže k večeři byla hrachová polévka, zelí s masem (něco jako segedín bez papriky) a jako třetí chod kapřík se salátem. Před večeří se zpívaly žalmy z kancionálu a nakonec „Tichá noc, svatá noc". Rozdělily se čtyři ořechy každému a každý je hned rozlouskl, to abychom věděli, jak se každému z nás bude dařit v každém čtvrtletí dalšího roku, pak jsme dostali jablíčko, které jsme si rozkrojili, jestli je tam hvězdička nebo křížek. Oloupaly se velice vzácné pomeranče - všechny pozůstatky ořechů, jablek a pomerančů zůstaly na stole a šlo se ke stromečku - rozdávat dárky. Teprve ráno se mylo nádobí od večeře a ubrus ze zbytkama se stáhl ze stolu a šlo se je vytřepat na zahradu. Zřejmě, aby i zahrada dostala svoje. Zapomněla jsem dodat, že ještě před večeří naší, dostali svoje dobrůtky i obyvatele chléva. Takovéhle vánoce jsem měla v sobě a takové jsem hodlala dodržovat i ve své nové rodině. Jenže jsme jezdili celá léta v západních Čechách na vánoce k manželovo rodičům, kde se scházela celá jejich rodina a už to bylo jiné; nejvíc mě dožíralo, že hned po večeři se šlo umývat nádobí, dělat chlebíčky a teprve pak ke stromečku rozdávat dárky. Takže když po letech zemřela tchýně, odmítla jsem na vánoce jet k manželovo sestře a zavedla jsem svoje pojetí. Manžel v podstatě souhlasil, ale měl podmínku, že tudíž musím péct cukroví - což jsem do té doby nedělala, protože kromě něj to nikdo nekonzumoval. A tak jsem napekla - nejvíc u nás letěly kačenky - to byly linecký kolečka tří velikostí, první vrstva se slepila marmeládou, druhá dortovým krémem a nahoru se udělal bobek z krému a zabodl se do něj oříšek kešu (taková malá pyramidka). Nedalo se to dělat moc dopředu, takže se slepovalo vždy až před tím, než to šlo na stůl. A tak jsem si naslepovala na celý plech kačenky, nechala na stole a šla se dívat na televizi. ![](http://images.suite101.com/325898_de_pltzchen.jpg)
Jenže - když skončila pohádka a osazenstvo se chtělo do kačenek pustit - plech zel prázdnotou a pes se nemoh vyškrábat na gauč... Poté, co se dcera vdala a povila dítko, jsem začala už rozvedená jezdit z Prahy na vánoce k nim. Nejlepší zážitek mám, když vnučce byly tak tři roky, mladý tehdy oba pracovali v Německu a tak se dopoledne na Štědrý den vydali do Němec pro něco, už nevím co to bylo, a nás dvě nechaly doma s tím, že se po obědě vrátí. Jenže, ono už odpoledne bylo třeba obalit a usmažit ryby, udělat salát a nikde nikdo. Tak jsme se do toho s vnučkou pustily. Klidně jsem ji mohla taky usmažit, vypadala jako ti kapříci - byla opravdu zdatnou pomocnicí. Nakonec k večeru, když už jsme měly všechno hotové, se rodičové přihasili. Tak jsem umyla a oblíkla dítě, popadla psy a vydaly jsme se na procházku, aby rodiče v klidu ozdobili stromeček a uložili dárky. Vrátily jsme se dost pozdě, to už někde vyhlíželi z oken Ježíška, a my ještě venku. Když jsme přišly domů, bylo prostřeno a všechno uchystáno ke štědrovečerní večeři a tak jsme zasedli a než jsme se nadáli, vrhla se vnučka na polívku jak divá - a dítě, které se muselo do jídla spíš nutit, jedlo najednou jak o závod. Se salátem a rybou to bylo stejné, nestačili jsme rybu obírat, jak to do sebe rvala. Dcera na mě koukala jak vyjevená, co jsem to s holkou udělala? No, nakonec jsme zjistili, že to dítě celý den sice vařilo s babičkou, ale bohužel, nedostalo nic k jídlu... Tak to jsou moje nezapomenutelné vánoční zážitky. Jo a dárek k vánocům, ten nejlepší a nejradostnější, jsem dostala 22. prosince 1992; to jsem si šla převzít dekret na garsonku v Praze, do té doby jsem od září 89 bydlela na ubytovně v Bohnicích. Klidné, šťastné a spokojené Vánoce vám všem přeje Zdena
|