|
 Jsou stejné jako většina vzpomínek - časem se ztrácejí a zůstává jen to, co na nás opravdu zapůsobilo. Jinak vzpomíná na vánoce člověk ve dvaceti, jinak v pětašedesáti, kdy už mu vzpomínky probral čas. Takže moje vzpomínky jsou značně neucelené. Dětství, to jsou většinou praktické dárky, oblečení, prádlo, občas kniha od příbuzných.
Vzhledem k tomu, že jsme na tom byli všichni stejně, tak mi to ani nebylo líto. Od kmotry talíř vánočního cukroví a něco na oblečení. Jednou taky panenku v krásné zavinovačce. Vánoční stromek samozřejmě živý. Měli jsme jedny z prvních elektrických svíček ve vesnici, protože si je tatínek nějak vyrobil sám. Zapínaly se spojením dvou kabelů. Tak dlouho jsem blikala svíčkami, až se šňůry naštvaly a daly mi pořádnou ránu. Od té doby jsem to nedělala. 
Od svého tehdy ještě ne manžela jsem dostala takový zvláštní dárek. Starší generace si asi ještě pamatuje, že z nástupišť hlavního nádraží v Praze se vycházelo podchodem a po schodech nahoru. Tam obvykle čekávali známí. Nikoho jsem v Praze neměla a bylo mi vždycky moc líto, že mě tam nikdo nečeká. Přivydělávala jsem si tehdy jako průvodčí na tramvaji a tam se seznámila s klukem, který tam byl jako brigádník. Na Štěpána jsem se vracela vlakem od rodičů do Prahy. Věděla jsem, že ON má odpolední, takže mě čekat nebude. Prošla jsem tunelem, vylezla nahoru a on tam stál. Vyměnil si směnu s nějakou paní, která byla ráda, že může mít odpolední a dopoledne strávit doma. Ani o tom nevěděl, ale splnil mi moje veliké přání - aby na mě taky někdy někdo na těch schodech čekal... Příští vánoce jsem od něj dostala nezapomenutelný dárek - je to velký medvěd, jmenuje se Míša Plyšák; stále ještě sedí na polici na skříni a dívá se na vnučku, která si hraje s jeho menšími kolegy. Za 10 let jsme oba dostali nádherný dárek, náš nejkrásnější, to bylo, když jsem se po třech letech marného snažení týden před vánocemi, dověděla, že čekám mimčo. Z toho měl velkou radost i náš čtyřletý syn. Mezi moje nejhezčí vánoční vzpomínky z dětství patří cesta na půlnoční. Přibližně hodinu a půl před půlnoční se sešli místní muzikanti na návsi a vydali se na pochod vesnicí. Naše ulice byla jednou z prvních, kterou procházeli. Vzbudili nás a my jsme se s maminkou vydaly se na cestu do kostela. Ta noc, na kterou vzpomínám, byl jedna z nejhezčích. 
Zmrzlý sníh křupal pod nohama, nad hlavou nádherná zimní obloha s jiskřícími hnězdami, já jsem měla čepici olemovanou kožešinou a kožešinový rukávník, teplé boty a poprvé jsem mohla jít na půlnoční. Bylo mi asi šest. Cupitala jsem vedle maminky a sousedek, které se divily, že jsem vůbec vstala. Muzikanti zatím došli na druhý konec vesnice a začali se vracet ke kostelu, takže do této krásné zimní noci jsme slyšeli koledy. Už jako dospělá jsem si to chtěla zopakovat a předvést tu atmosféru svému manželovi, ale nebylo to ono. Všechno bylo špatně. Bylo zataženo, zima, neměla jsem svůj kožešinkový "štuclík", snad i ti muzikanti hráli hůř. Myslím, že člověk se nemá pokoušet o návraty, většinou to nedopadne dobře... Ráda vzpomínám na vánoce svých dětí. Pro jednu tuto vzpomínku je nutné připomenout, že dříve bylo zvykem na Štědrý den převléknout postele. Ráno na Štědrý den se děti pohádaly o to, kdo bude rozdávat dárky. Synovi mohlo být tak jedenáct, dvanáct, dceři o pět méně. Svlékla jsem všechno povlečení, nachystala čisté, všechno rozdělila na dvě hromady, takže na každé byly dvě prošívané deky, dva polštáře a dva malé polštářky a odnesla do dětského pokoje. Kdo to bude mít dřív, bude rozdávat dárky. Nutno přiznat, že dcera, která měla svého brášku moc ráda, mu nakonec dovolila, že se s ní může střídat. Soutěž totiž vyhrála. Podle syna hlavně proto, že byla menší, do povlečení si vlezla i s dekou, zatímco on se tam nevešel. Ať je váš Štědrý den co nejhezčí, Dáša
|
A díky i Tobě Dani za hezké obrázky, ty Ladovské miluju. Já už těch vánoc taky zažila moc. Jako malá si pamatuju na chalupu zavátou třímetrovými závějemi, neviděli jsme nic než sníh. Chaloupka, kde jsme bydleli, byla totiž na konci vesnice, pod úrovní terénu, takže veškerý sníh navátý z polí byl na dvoře v obrovském množství. Stromeček byl vždycky smrček, borovičky se tenkrát nedávaly. Jedna rodina ze vsi měla jedličku s krásnými malými jablíčky a starými ozdobami snad ještě z války. To byla podívaná. Ovoce nebylo v obchodech, tak jsme škudlili pomeranče, aby byli na Štědrý den aspoň dvě kila. Na seně na půdě se schovávaly jonatány z obědů ve školní kuchyni. Strašně jsem se těšila na Popelku, Záhadu hlavolamu a Kamarády s Markem Ebenem. Mamince jsem koupila za jedenáct kaček kořenky, jindy zas šátek nebo bačkory s bambulí.Do školy se chodilo i v sobotu dopoledne, oblečení tuleňky a čepice kulichy. Sáňkovačky a bruslení, to bylo panečku naše. Cukroví bývalo z mrkvového těsta. Jo tyhle nejútlejší vánoce bývaly nejkrásnější. Pak samozřejmě ty, kdy se mi narodila dcera a pak s dětmi, ale to zas jindy.
