|
 Zaklaply za námi dvířka a byli jsme na cestě. Tam už na nás tři, mý sestry a mě, čekaly další. A takhle to pokračovalo, chalupu po chalupě, až ke hrázi Hořejšáku, na konec vsi. Tam jsme se potkali s těma z druhý strany vsi, od Dolejšáku, kde teď bruslíme. Nejstarší, páťáci, zkontrolovali, jestli jsme všichni, srovnali nás mezi sebe a ten první zavelel a šlo se.
Nejstarší kluci vepředu se střídali v prošlapávání sněhu, za nimi šly holky podle věku, potom já - nejmladší a nakonec jeden z páťáků, na kterýho to zrovna vyšlo. Šel poslední, aby se nikdo necoural a neztratil. Nevím, jestli to takhle bylo v naší vsi odjakživa, ale od tý doby, co jsem začal chodit do školy, to tak bylo po každý, když napad´ novej sníh. 
Bez sněhu to je do školy po cestě tak něco přes půl hodiny. Teď, skoro hodina. Ale, když sníh dostatečně zmrzne a dá se po něm už chodit, je to přes pole rovně, mimo cestu, už zas jenom půl hodina a zbyde tak čas na skákání do závějí, dělání andělíčků, koulování a tak. Dneska jsme dorazili zase pár minut před zvoněním, jako vždycky. Bylo to tak akorát dát kabát, šálu a čepici na věšák, boty ke kamnům, rukavice na lavici vedle a šup k Barochový. S tou v týhle třídě od novýho školního roku sedím. Je to taky holka, jako Růžena Divišová, co jsem s ní seděl vloni, ale, tahle je normální. Nemá dlouhý nehty, jako Růžena, neškrábe a neútočí na mě i když je už ve čtvrtý, takže je větší a silnější. Naopak, při písemce nebo, když jsem zapomněl domácí úlohu, tak mně s ní o přestávce pomůže. Taky při písemce někdy napoví, když má čas. Protože, když máme písemku my druháci, mají jí většinou i čtvrťáci. I když je to holka, je Barochová docela dobrá. Než sem pověsil tašku na hák lavice a usadil se, už zvonilo. Stačil jsem z tašky akorát vyndat to nářadí, co jsem dostal od Ježíška a schovat si to do lavice, abych ho pak ukázal Dvořákovi. Přines´ mně ho strejda, co s námi sousedí přes cestu. Chodí k nám vždycky na Štědrý večer po večeři a vyzvídá, co jsme kdo od Ježíška dostali. Má vždycky smůlu, stejně jako babička, že Ježíška vždycky minou. Babička se už nemůže dočkat, až Ježíšek přijde a tak sní smaženýho kapra vždycky nejdřív ze všech a jde Ježíškovi naproti, na zahradu. Podívat se, jestli už nejde. Aby mu pomohla se stromečkem. Jenže, vždycky má nakonec smůlu a mine ho. Když se vrátí, je už Ježíšek pryč. Ještěže na ní Ježíšek nikdy nezapomene a nechá nám dárky i pro ní. Je to divný, ale, vždycky, jen co začnu jíst švestkovej kompot, rozcinká se za dveřmi zvoneček - Ježíšek přišel. To srdce, co už stejně tlouklo celou večeři nervózně, se mi teď rozbuší ještě víc, úplně naplno. Mám ho teď až v krku, když se otevřou dveře do sednice a Ježíšek k nám vchází. Nikdy nestačím tu švestku, co mám právě v puse, už spolknout. A tak, když nás Ježíšek obchází a ptá se, jestli jsme byli hodní a nezlobili a hladí nás svou bílou rukavicí, nedokážu nic odpovědět. Mám pusu plnou švestkovýho kompotu a tak jen kroutím nebo kývám hlavou, že nezlobím a byl jsem hodný. A Ježíšek se ptá maminky, jestli je to pravda a zasloužím si ty dárky, co mi přinesl. To samý se děje postupně i u ostatních a když jsou všichni vyzpovídaní, jak to s nima a jejich zlobením celej rok bylo, začne Ježíšek ty dárky rozdávat. A mně se vždycky zdá, že těch dárků je nějak moc, že sem asi nebyl tak hodnej. To ale znamená jediný : ten Ježíšek je opravdu moc hodnej, když nepočítal to, jak jsme s Dvořákem hned po prázdninách rozbíjeli těch třicet vajec o zídku, co jsme našli v tom hnízdě, co do něj zanášela slepice Dvořákovo sousedky. Dvořák říkal, že budou stejně už všechny zkažený. Zkažený byly jenom dvě. Asi tam snášelo víc slepic . . .
Strejda sousedoc přišel letos zase pozdě, Ježíšek byl už pryč. Jen se posadil a už začal vyzvídat, co kdo dostal. A potom povídá, že našel u nich za oknem tenhle pytlík, co mi právě ukazuje, když k nám šel a u něho bylo napsáno, že je to pro mě. Že na to Ježíšek zapomněl mně to dát, když tu byl. V papírovým pytlíku je nářadí. Kladívko, dvoje kleště - kombinačky a štípačky, nůžky na stříhání plechu, potom šroubovák a taky pilník. Všechno v menší velikosti, tak akorát pro mě. Je to naprosto úžasný, prostě senzace!!!!! Mám z toho neuvěřitelnou radost. Tenhle dárek přebil všechny ty ostatní . . . Ještě, že si na to Ježíšek u strejdy vzpomněl, že na to zapomněl a tak to tam u něj pro mě nechal . . . Je to trochu divný, když Ježíšek po každý na něco zapomene a pak to musí nechat u strejdy. Ale, chápu, že toho má tenhle večer najednou moc, aby to všechno stačil. Ale stejně, jak ty dárky může všem tak najednou rychle po večeři roznýst. Je to moc zajímavý, jak to může udělat. Je to Bůh, říká maminka. Ten může všechno. A taky všechno ví. Na všechny. Proto je moc hodnej, že ty rozbitý vajíčka nepočítal i když vo nich musel tutově vědět. Soudružka učitelka dovede být pěkně vostrá. Někdy. Před vánocema nachytala Tondu Brůhu, jak polejvá holky z lahve vodou. Tonda vymýšlí pořád nějaký blbiny na holky. Předtím si zase dával zrcátko na bačkoru a koukal se holkám pod sukně. Taky tohle na něj prasklo a musel jít klečet na stupínek před tabulí. S tou vodou chtěla soudružka vidět tu láhev, co s ní políval holky. Když jí Tonda ukázal, vzala mu jí a praštila ho s ní do hlavy. Aby věděl, že tohle se nedělá. Ozvala se rána, jen to zadunělo a láhev na cimprcampr, rozletěla se na všechny strany. A všichni jako zkoprnělí, koukáme střídavě chvíli na Tondu a zas na učitelku Klímovou, co jako bude dál. A Tonda nic, stojí se sklopenou hlavou, jako beran a Klímová taky nic. Celá překvapená, že má takovou sílu, že dokáže rozbít jedním máchnutím i tlustostěnnou láhev a Tonda že má asi fakt místo hlavy tu dubovou palici, když tam tak pořád dál stojí a nic. A Tonda ani muk, žádná krev, prostě jako beran. A Klímová už se vzpamatovala a říká, ať někdo přinese lopatku a smeták a zamete tu ty střepy, než na ně někdo šlápne a pořeže se. A Tonda že to má za to a už si to snad bude pamatovat, že nosit do školy láhev a polévat z ní holky vodou se nedělá. Dneska to vypadá, že se nezačneme hned učit. Že si budeme povídat. Povídat si, jak jsme prožili vánoční prázdniny a co kdo dostal pod stromeček. Na povídání já nikdy nejsem. Naštěstí, povídání začíná na opačný straně třídy. Někdo tam říká, že tenhle svetr má od Ježíška. A Klímová nám všem hned začíná vysvětlovat, že Ježíšek neexistuje. Že si ho vymysleli lidi. I ty dárky si dávají lidi, takže dětem je kupují rodiče. Žádnej Ježíšek je nenosí, protože prostě neexistuje. Není skutečnej! . . . Je to blbost! Jak to, že neexistuje, když k nám každej rok na Štědrej večer chodí . . . Doteďka jsem věřil Klímový všechno, každý její slovo. Věřil jsem jí stejně, jako mamince a tatínkovi. Ale, jak může tvrdit takovou blbost, že Ježíšek neexistuje? Přece k nám chodí každý vánoce. Tak, jak to, že neexistuje . . . ??? Přednáška Klímový je dlouhá, trvá celou hodinu. Těsně, než zazvoní na přestávku, dává Klímová smeč - „Nebo je tu snad někdo, kdo Ježíška viděl na vlastní oči, u koho byl ???? Klidně se přihlaste, kdo z vás ho viděl . . . Tak vidíte," pokračuje po dlouhém vítězném tichu, „Nikdo ho nikdy neviděl, žádnej člověk na světě. Neviděl ho, protože žádnej Ježíšek neexistuje . . ." Zbývá tak minuta dvě, než zazvoní. Abych se přihlásil do nastalého ticha a přiznal se, že já ho ale viděl . . . K nám chodí každý vánoce. Hladí mě bílou rukavicí po vlasech, má dlouhý bílý fousy a bílou špičatou čepici s červeným křížem vepředu. A má taky dlouhej bílej plášť až na zem a růžový tváře a bílý hustý obočí. A je hodnej. A dárky nosí v hranatý nůši, podobný tý, co má babička na krouhání zelí. Nemůžu za to, že ke všem nechodí. K nám ale teda jo!!! Bojuje to ve mně, jestli mlčet, nebo přiznat pravdu. I když je jiná, než soudružky učitelky. Zazvonilo, nikdo se nepřiznal, že někdy viděl Ježíška . . . Tak já taky ne i když K NÁM tedy Ježíšek chodí . . . Možná je nás víc, co se to bojíme říct, když jako podle soudružky neexistuje. Úča odchází, máme deset minut přestávky. S Dvořákem hned dojednávám, že jdeme na záchod. Chtěl jsem mu ukázat nejdřív to nářadí, co jsem od Ježíška dostal, ale, tohle je přednější . . . Jsme tam sami a tak mu můžu říct, že s tím Ježíškem to není tak, jak tvrdila Klímová - že Ježíšek není. Já ho přece viděl!!! K nám chodí každý vánoce na Štědrý večer . . . Viděl jsem ho na vlastní oči!!! Ale, Dvořák neví, jestli se s tím mám přiznat, nebo mlčet. Sám ho ještě taky neviděl. Jestli si ale má vybrat, komu věřit, věří spíš mně, než Klímový. To oceňuju. Je to kamarád! Zvoní. Běžíme zas do třídy. Je další hodina. Námět Vánoce už skončil, Klímová se k nim už nevrací. A tak jsem už nedostal tenhle rok příležitost vyzkoušet si svou odvahu . . . * * * Je zas před vánocemi, o rok dýl. Jsem v třetí třídě, ale v jiný škole, v 1. ZDŠ v Horažďovicích. Naší trojtřídku v Malým Boru zatím zrušili a tak teď dojíždíme autobusem do města. Už párkrát to bylo zajímavý. Buď nepřijel autobus, když bylo náledí a šli jsme po silnici do města pěšky, nebo přijel, ale, ten malej, protože ten velkej byl rozbitej a nenastartovali ho a my se nemohli do toho malýho nacpat . . . Někdy taky v zimě nepřijel vůbec, protože v mrazu nenastartovali v Sušici na ČSAD ani ten malej . . . Je ráno, Štědrý den, vánoční prázdniny. V televizi střídá pohádka pohádku. Maminka dělá kubu a černou omáčku, tatínek je venku na dvoře a holky nějak najednou zmizely. Ani maminka neví, kde jsou. A když skončí pohádka, jdu je hledat. Dveře do komory jsou překvapivě zamčený. Bouchám na ně, protože tuším, že za nimi někdo je. A dveře se překvapivě po chvíli otevírají a za nimi jsou holky. A taky, k mýmu naprostýmu úžasu, je tam O Z D O B E N E J STROMEČEK . . . !!! A tak jsem téměř ve svých devíti letech k svýmu nezměrnýmu úžasu zjistil, že učitelka Klímová měla přece jen pravdu - stromeček i dárky a všechno kolem toho dělají jenom obyčejný lidi. A tím pádem Ježíšek asi vopravdu neexistuje . . . Poslední víra v nadpřirozeno tak u mě v ten okamžik zřejmě definitivně, jednou pro vždy, padla . . . Žádný další vánoce už nikdy nebyly jako ty předešlý. Plný napětí, tajemství, očekávání a nejistoty z neznáma . . . PS: I když měla ta Klímová nakonec přece jenom asi pravdu, jsem stejně rád, že jsem to zjistil až o rok dýl. V takovýmhle případě se každej rok navíc, než přijdete o svý dětský sny, určitě počítá . . . Protože, být dospělý, to není pro žádnýho vůbec jednoduchý. Když může vědět, jak co ve skutečnosti je . . . toulavej, Plzeň
|
