"Mám dnes smutek na duši", napsal mi Michal. "Museli jsme nechat uspat naši kočičku Lízinku. Měla už deset dní nějaké bolesti, špatně chodila, prostě bolela. Dala mi krásných víc než šestnáct let radosti a já, toť se ví, jsem z toho celej naměkko." Ale protože tohle má být vzpomínání na krásné Vánoce, napsal mi a vám všem následující vzpomínku.

Na Vánoce, na jedny z těch opravdu nezapomenutelných: 

     Tak tedy. Nemohu a nechci psát o Vánocích, kdy jsem dostal nejvíc dárků, nemohu psát o Vánocích, kdy jsem dostal nejkrásnější dárek, ale napíšu o Vánocích, na které nikdy nezapomenu a ani nemohu.

     To bylo v roce 1984, kdy jsme pod péčí laskavého Traiskirchenu žili v Gasthofu Gruber v Ramsau, pochopitelně v Rakousku. Neměli jsme doslova nic, bydleli jsme my tři, s Aničkou a našim Péťou, v jedné místnosti, v tomhle gasthofu.

.

     Laskavostí místního obecního výboru jsme dostali vánoční stromeček i pár ozdob na něj. Žádné dárky, které bychom si navzájem darovali, jsme neměli, protože jsme prostě neměli peníze na ně. Nebrali jsme žádnou podporu a krom jídla a pokoje zadarmo jsme prostě neměli nic. Na Vánoce jsme dostali jako obvykle večeři, tentokrát ne ve společné jídelně, ale s sebou do našeho pokoje. Tradiční rybu, i když kapr to nebyl, ostatně to nás nemrzelo.

.

.