. 

     Tak, to byly nejdojemnější Vánoce mého života, Vánoce, kdy jsme neměli nic, než těch pár věcí na sebe, které jsme si brali s sebou na letní dovolenou do Jugoslávie. Vánoce, kdy jsem si sáhl opravdu na dno mé duše, kdy jsem pocítil opravdu co je a není v životě důležité. To jediné.

     Láska.

      Potom, po dlouhém čekání jsme konečně dorazili do vysněné a vytoužené Ameriky. Zase takřka s ničím v kufrech, v kapse toho bylo ještě míň. Ale o tom nechci psát. Přestěhovali jsme se z Boise v Idahu do Los Angeles, kde údajně mělo být práce dost.

     Nějaký čas to trvalo a dřív než práce, kde bychom si vydělali na slušné živobytí, vstoupila do našeho života kočička Lištička. O tom už jsem tu psal a nechci se opakovat. Článek končí její smrtí s tím, že nám nechala adoptivního syna Rézínka. Ten nás po dlouhé nemoci opustil v roce 2002 a zbyla po něm jeho kamarádka Lízinka.

     S ní jsme měli doma ještě další čtyři kočičky; ony si to nějak řeknou, že jsme asi hodní a že se u nás dobře jí. Mám  teď smutek na duši,  protože Lízinka nás opustila včera. Já vím,  tohle má být o Vánocích a ne o kočičkách, jenže ty k tomu nějak patří. Nastěhují se pod stromek, zázrakem po něm nelezou, a snad si tohle nepřečtou, aby se nepoučily.

(na obrázku Lízinka, když jsme už čekali u veterináře na Aničku, aby se s ní rozloučila.)