|
 Jsou už skoro za dveřmi. Cítíte to? Jak voní? Vanilkou, skořicí, jehličím, punčem, no prostě vánocemi. Jako každý rok jsem si nachystala těsto na perníčky a už mi pár dní povinně leží v lednici (v receptu bylo přes noc nebo nejméně dvě hodiny odležet) a čeká, až se mi zachce pustit se do vykrajování. Pravdou je, že když teď Gabčulce lezou zoubky a v noci si užíváme spíš jiných vášní než spaní, tak se mi večer do pečení vůbec nechce.
Ale dnes už jsem si řekla dost, musíš, a tak po obědě, až půjde dcerka spát, se to toho konečně dám. Formičky a vykrajovátka jsou už nachystané v kuchyni, mám jich plný kyblík, a zatím se staly nejoblíbenější Gabčinou hračkou. Při přehrabování to krásně cinká, rachotí, a dají se krásně vysypat na zem a pak přehrabovat a prohlížet a maminka mezi tím chodí po špičkách, aby na nic a nikoho nešlápla. Ale zpět k vánocům. Nepochybně k nim patří vánoční stromeček. Bez stromečku by to nebylo ono. Kam by Ježíšek složil tu hromadu dárků? Když jsem byla malá, mívali jsme většinou živý stromeček, nejčastěji smrček, vlastně si borovici ani moc nevybavuji. Ale borové větvičky v kytici mívala moje prateta ve svém pokoji. Stromeček se jí tam nevešel, takže mívala na stole nazdobenou kytici z borovice. Ta nám rostla na zahrádce, šlo se jen uříznout tu správnou větvičku. S tetou jsem také nejčastěji vyráběla takové ty klasické vánoční ozdoby. Vlašské ořechy jsme balily do barevných staniolů, natíraly zlatou barvou, lepily řetězky z kroužků z barevného papíru, vystřihovaly sněhové vločky a vlastně už ani nevím, co dalšího jsme dělaly, ale byly toho spousty. 
Dlouhé roky jsme mívali na vánoce smrček, dokud děda jednou nevystál dlouhou frontu a nedonesl zázrak moderní doby, stromeček umělý. Popravdě, byl strašný, měl v každém patře pět větví a ty vypadaly jako obrovské zelené štětky na vymývání lahví, nedaly se tam pořádně pověsit ty klasické vánoční háčky, protože byly krátké a štětiny toho stromku příliš dlouhé, ale bylo to moderní a nové. Takže nějakých pár let jsme zdobili tuto hrůzu a tvářili se, že je to ten nejlepší stromeček pod sluncem. Stromek většinou stával v rohu velké kuchyně na šicím stroji. Pod stromek jsme dávali zlatou háčkovanou dečku s třásněmi, která se celý rok nesměla nikam dát, až na vánoce přišel její čas a ona zase směla být vytažena na světlo boží. Umělý stromeček ocenila zejména babička, protože nemusela zametat opadané jehličí a už vůbec ho pak nenacházela v útrobách šicího stroje ještě v létě. Ozdoby na tomto štětkózním stromečku byly krásné, pamatovaly ještě staré časy, krásné zdobené baňky, zvonečky, srdíčka, ovšem nejvíc mě coby dítě zaujali ptáčci. Sklenění, barevní a místo ocásku měli peříčka nebo takové dlouhé štětiny jako dědova štětka na holení. Potom ještě babička mívala starobylé panáčky, sněhuláčky, ozdoby z korálků a drátků, háčkované vločky naškrobené tak, že by se s nimi dalo rozbít okno, korálkové řetězy a samozřejmě ty ozdobené ořechy a další věci, co jsem dělala já. Ty schraňovala s největším úsilím a s láskou. Tenkrát jsem to nechápala, proč to dělá, když přece každý rok uděláme nové a hezčí, dnes už ji chápu. Schovávala je se stejnou láskou, s jakou schraňovala mé výtvory, výkresy, povedené i nepovedené. No a když už si chci být hodně sentimentální, tak si vybavím dárek, ze kterého jsem snad za celý svůj dětský život měla radost největší. Byly to tři velké a těžké knihy. Všechny tři díly o Neználkovi. Neználkovy příhody v bleděmodrých deskách, Neználek na Měsíci v deskách růžových a Neználek ve Slunečním městě v deskách žlutých. Ta růžová kniha byla polepená od šamponu, který jsem ten rok dostala taky a on v balíčku vytekl. Od té doby na přední straně knihy zůstal takový podivný flek a celá kniha krásně voněla po tom šamponu. Vůbec mi to nevadilo, spíš naopak, čichala jsem k tomu a radost jsem měla obrovskou. Tyhle knihy jsem do té doby pořád dokola půjčovala v knihovně a četla jsem si je každý večer před spaním. Ale ještě častěji mi z nich četla teta. Teta seděla v proutěném křesle, já seděla u stolu a malovala jsem si, nebo jsem si hrála s medvídky a panenkami, a nebo jsem malovala nové šatičky pro papírové vystřihovací panenky, kterých jsem měla strašně moc. Teta četla a postupně u toho usínala, četla víc a víc potichu, až utichla úplně, někdy si i uchrupla. A já jsem vnímala spíš jen melodii hlasu, než obsah čteného textu, stejně jsem ty knihy znala nazpaměť, tak mi to nevadilo. Jakmile tetin hlas umlknul, tak mi za chvíli došlo, že je něco jinak, zbystřila jsem, zjistila, že teta nečte a tak jsem vždy zavolala:"Teto, čtíííííí." A teta se probudila, zavrtěla hlavou, řekla své obligátní „já nespím" a začala číst dál. Neználek na to byl ideální, byla to velká kniha a neměla konce. Myslím, že v dobách neználkovských jsem tak strávila většinu času, co jsem byla doma. I když toho zase tolik nebylo, protože jsem byla většinou někde venku s kamarádkami. Ale na tetino čtení nikdy nezapomenu. Každý máme své vzpomínky jiné, někomu se vybaví třeba každoroční kapr a cukroví, jinému třeba ty nejhezčí baňky na stromečku a jinému třeba betlémek a koledy... Pavla Vodoměrka 
S přáním klidného Adventu se připojila i HOLUBINKA - posílá vám všem svůj věneček vlastnoruční...
|
. vloni jsme tchanovcum poridili na vanocnich trzich kozi a jine syry a nejaky fajnovy marmelady a medy. maji i ruzne masne a uzenarske specialitky, i pitivo. nelusti nenarocna asketicka tchyne treba krizovky? nebo co listky do divadla?
