|
 Ahoj Kudlanko Danielo, snad si na mne vzpomínáš... Psala jsem ti, totálně zničená, před léty. Ale lidská duše si dokáže vydupat svoji osobní svobodu, i když ji drtí nepříjemné a složité okolnosti. Žila jsem v nešťastná a ubitá skoro deset let. Než jsem se vyhrabala z nefunkčního vztahu, vlastní závislosti a strachu, vzalo mi to dobře tři roky.
Ještě teď občas prožívám porozvodovou kocovinu, a lásky jsem věru nažraná, ale je mi už tak lehce, tak veselo, až se bojím, co se kde a kdy zas vyse.e. Nemám chlapa a zatím, věř mi, nijak zoufale nesháním. Žiju pro děti, pro práci, ale hlavně a především pro sebe. Spím klidně a vydatně, stejně tak jím, směju se upřímně a nepodstatné věci hážu za hlavu, tak nějak beru všechno jednodušeji než dřív. 
A taky už se tak nebojím. Světe div se, já se nebojím! Nebojím se, co bude, nebo nebude. Věřím, že problémy a nepříjemnosti zvládnu, nebo zvládneme. Věřím sobě a svým schopnostem. Vím, že mám chyby, ale i výhody. Jsem prostě normální, standardní, pořád ještě mladá ženská. Možná se ti bude zdát, že jsem přesvědčená, že jsem objevila Ameriku, tam, kde už byla dávno objevena, ale já ji objevila pro sebe. Jsem konečně spokojená.
Chtěla jsem ti ale napsat něco úplně jiného a totiž to, jak se to u nás všechno otočilo a jak pozoruju současnou situaci s úsměvem (tedy v těch lepších případech). Stane se ovšem i to, že mě stále ještě některé tahy bývalého manžela rozlítí do ruda. Konkrétně: pamatuješ, jak jsi mi kdysi říkala, že nejvíc žárlí ku.evníci? Musím ti teď, po letech, dát za pravdu. Opravdu se to potvrdilo a já jen s údivem zírám, čeho všeho je člověk, o kterém jsem si myslela, že ho mám přečteného, schopen...
Tak například se neváhá úplně shodit před mými kamarádkami. Nedávno jsem měla na návštěvě spolužačku, jen tak, na kafe. Seděly jsme v obyváku a plkaly o všem možném, když zazvonil od vchodových dveří bývalý manžel, s tím, že jde za dětmi. Vpustila jsem ho dovnitř a potom i do bytu, že. Byl strašně zvědavý, koho tam mám. Říkala jsem, že jen návštěvu a odešla pryč. A představ si, že si to sám zkontrolovat! Proletěl byt... Docela nás to obě pobavilo, když zjistil, že to fakt není milenec...
Něco podobného se stalo zase včera. Nabídl se, že na chvilku pohlídá děti, poslal mi to sms. Vyhovovalo mi to, tak jsem mu odpověděla a pak ještě se ho telefonicky zeptala, kdy tedy přijde. Řekl, že za pět minut - a proč se ptám? U dveří byl ovšem s rychlostí blesku. Vždy zvoní zespodu a oznamuje, že jde za dětmi. Tentokrát se s ničím podobným nezdržoval a zvonil rovnou u našich dveří. (Nejspíš u nich už byl...) Musela jsem se smát. Ten pohled... Ještě že si můj milenec stihnul natáhnout trencle a skočit ze čtvrtého patra (vtip!).
A další: už několikrát se mi stalo, že mi, v době návštěvy, nekontrolovaně projel mobil, nebo si stáhl na flešku moje soubory z počítače. Nechápu k čemu, že by usvědčující materiál? Jestli jo, tak z čeho mě chce usvědčit, nebo před kým? Vždyť, když to vezmu kolem a kolem, jsme si oficiálně už cizí...
Co s tím? Sama nevím. Snad ho to časem přejde a uvědomí si, že se chová jako blb a že si za současnou situaci může hodně sám. I když, to bych po něm asi chtěla trochu moc... Neva, i tohle přežiju. Hlavně, že jsem z toho venku a se mnou i naše děti.
Měj se hezky, jsem ráda, že jsem ti tohle mohla napsat.
Je mi opravdu fajn. Miška S.
|
