Není to dávno, co jsem si všimla, že kamarádčin nejmladší hošík Jirka je „trochu zvláštní dítě". Nijak nápadněji se ale jeho zvláštnost neprojevuje. Pokud nemáte s podobnými dětmi nějaké zkušenosti, nejspíš vás stejně jako mě napadne postřeh trochu povrchnější, např. že je chlapeček rozmazlený, špatně vychovaný, nejmladší mazánek apod.

     Jen abych přiblížila jeho chování: například jsem si všimla, že zcela okatě a veřejně na své starší bratry žaluje. Jakmile se dopátral nějaké špatnosti, utíkal za maminkou a před všemi referoval, co Míša nebo Adam provedli. Nijak ho nezaráželo, že něco takového se prostě bratrům nedělá. Když jsem ho jednou trochu napomenula, že se přece nežaluje, zůstal na mě zírat a zjevně mu vůbec nedošlo, co po něm chci. To samé se stalo, když jsem si z něho a ostatních dětí dělala legraci (jen tak, malou). Ostatní děti se smály, ale Jirka s nechápavým pohledem vzhlédnul ke své mamince a ta mu vysvětlila, že si jen teta dělala legraci; ale ani to neroztáhlo jeho pusinku do úsměvu.

     Jiřík si dost často vede svou a pokud mu chcete něco říct a skočíte mu do věty s nějakým poznatkem, zastaví se, počká, až to svoje řeknete a naváže, tam kde skončil, jako byste nic neřekli.

     Také mě docela zarazila jedna jeho reakce: na lodičce uprostřed přehrady, když jsem po něm chtěla, aby nevstával a zůstal klidně sedět, že si pádlování vyzkouší až u břehu - kde on a dalších pět dětí na loďce bezpečně dosáhnou na dno. Jirka ale jako by mě vůbec neslyšel. Musela jsem mu to říct několikrát, než si konečně sednul - a v tu chvíli byl vzteky bez sebe.

      Dalo mi hodně práce ho uklidnit sliby, že si to opravdu může vyzkoušet u břehu.

     Jirka se ani nezapojuje do klučičích her, stále se drží u maminky, málo se směje, zato mluví vážně a rád vysvětluje, co se má a co ne.

      Kamarádka si časem všimla těchto jeho neobvyklostí v chování, a tak se nechala objednat k dětské psycholožce, která jí potom poslala ještě k další odbornici, kde Jirka absolvoval jeden hodinový pohovor.

     Nakonec si psycholožka zavolala i kamarádku, kde ji oznámila, že chlapeček trpí Aspergerovým syndromem.  Následovalo vysvětlování, co podobné postižení znamená a co sebou nese: jak pro dítě, tak i pro rodiče, jaké jsou prognózy do budoucna, co pro něho bude znamenat škola, jak těžko se bude začleňovat do kolektivu, jak si povede atd., atd. 

     Když jsem pak s kamarádkou seděla a ona mi vysvětlovala vše, co se už dozvěděla, postupně jsem si uvědomila a dala do souvislostí všechny Jiříkovi projevy, které se na venek zdály být spíše dětskými neduhy v chování, než takovouto diagnózou. Pravda je, že Jirka to rozhodně nebude mít v životě jednoduché a to zejména mezi dětmi a ostatními, kteří nebudou o jeho problému vědět.  Já sama jsem se s podobným postižením setkala úplně poprvé a pokud jste na tom jako já, tak vám nabízím pár řádek o tom, co jsou vlastně ti „aspíci" mezi námi zač.