Jak ten čas utíká... Následující řádky jsem psala dva roky po atentátu na Dvojčata, jen pár dnů po velkém výpadku elektrického proudu v podstatné části Spojených států, po Blackoutu. Když jsem to nyní četla znovu, připadalo mi to, jako kdybych opravdu vkročila do "tehdejší vody".... Jen - když si uvědomím, jak je to už pomalu historie, stejně jako všechny ostatní smutky...

      Sedím u okna našeho manhattanského bytu a vzpomínám na dny, týdny, měsíce, po onom hrůzném zážitku. Je výročí, takže v televizi běží Ground Zero už týden. Historie „Dvojčat", dokumenty z 11. září i dalších „Dnů poté", příběhy lidí, kteří zachraňovali, i těch, kteří byli zachráněni.

     Když jsem ráno sledovala příběh mladé ženy, která byla z 80% popálena a přežila (i když dennodenně je v péči lékařů, může se alespoň věnovat svému dítěti), uvědomila jsem si tu spoustu zraněných, o kterých se však téměř nemluvilo. Všude jen ta obrovská čísla mrtvých. Těch prvních mrtvých. O těch, kteří umírali a umírají postupně, co se jim projevují různé zdravotní potíže, se tak moc nepíše. Je jich ale spousta; téměř všichni, co se nadýchali...

     Snad teprve nyní všem dochází, jaká to byla tragedie. A při každém dalším vybočení z normálu obchází hrůza... Jela jsem včera odpoledne na Down Town, abych se podívala na přípravy dnešního druhého výročí. Když se subway přiblížila k poslední stanici, vlak najednou zastavil. Chvíle pauza, pak - snad na pár vteřin - dokonce zhaslo světlo. Ano, bylo to opravdu jen pár vteřin, ovšem v ten ráz ztichl halas v narvaném voze a věřím, že všechny přítomné obešel děs, snad můžu říct, že ně ně i sáhla smrt...

     Nedávný Blackout - kdy se sice všichni tvářili „jakoby nic", také zanechal své stopy. Nepředstavitelné množství lidí  bylo všude možně uvězněno - jen co jich na dlouhé nekonečné hodiny uvízlo v metru, v nepředstavitelném dusnu a tmě. Víte, manhattanské metro je něco jiného než to pražské, je starší a devastovanější, je tam vedro, dusno, ve špičce velké kvantum lidí.

     Zůstali ve výtazích - představte si např. velký výtah, v něm deset i více lidí. Všude možně, ve tmavých chodbách mrakodrapů, kdy nevíte kam a kudy. A všudypřítomné vedro.

      Že by se něco stalo znovu, teď, v předvečer  výročí atentátu? Ale vlak se zase v pohodě rozjel, dojel ten kousek do poslední stanice a lidé vyběhli ven, do krásného slunečného dne.

    Bylo kolem čtvrté, stejně tak, jako před pár dny během zmiňovaného Black-outu. Četla jsem, že nyní se lidé nesmírně bojí, snad ještě víc, než čerstvě po 11. září. Věřím tomu,  sama přiznávám, že mi nebylo nejlíp, když jsem seděla v té tmě...