Nedávno jsem zaslechla v televizi (mám ji občas jen tak puštěnou, nesedím u ní; něco dělám a jen když zaslechnu něco zajímavého, jdu se i podívat) něco z dokumentu o Indiánech a jejich šamanech. O tom, jak Indiáni mají převážně přírodní božstva - stromy, hory, jezera... Je to něco trvalejšího, věčného, myslím, že i lepšího, než nejhonosnější chrámy. A při tom jsem si uvědomila, proč lidi mají rádi svá zvířátka.

     Stejně jako například strom, který jen stojí a s proměnami doby se mění (ale jen očekávaně), tak i zvířátko je jednoznačné - za trochu lásky od páníčka dává tu svou, velkou a bezmeznou. Zvířátka (všeho druhu) nezklamou...

     To jen lidi jsou nevypočitatelní, jen ti dokážou za lásku dát zradu...

Vybírám jeden ze „schovaných" hezkých komentářů:

     Dlouho jsem  toužila po zakrslém králíčkovi, nejlépe bílé barvy. A tak jsem permanentně navštěvovala dva zdejší Zverimexy, ale bohužel.. v té době bylo králíčků pomálu a navíc ti, co měli, nebyli mé "typy". Po nějaké době jsem opět zašla do obchodu a tam seděl králíček - černý, s bílými packami i čumáčkem a na zádech měl bílý příčný proužek. A ani moc zakrsle zrovna nevypadal.

      Doma jsme pořád mívali králíky a já prostě tu králičinu miluju a tak jsem si ho aspoň pochovala - a to byl konec. Ta králičí holka mi vylezla na rameno a olízala celý obličej. Co bylo dál, to jistě víte, domů řídila auto moje dcerka a já seděla s králicí na rameni vedle, ona zvědavě koukala z okna a občas mi olízla obličej. Byla to láska na první pohled! Nikdy jsem si nemyslela, že králík je tak chytrý, milý a komunikativní. A přítulný...

      Jak jsem si lehla na gauč, tak ona hup a už se natáhla přes moje rameno, olizovala mi nos a tváře a strkala čumáčkem, jen abych hladila a hladila...     Měla jsem ji neustále za patama, snad měla strach že ji opustím, byla totiž prý v tom obchodě delší dobu, nikdo ji nechtěl, že byla většího vzrůstu. U nás pak měla svoji velkou klec a k ní přistavenou ještě cestovní, jako kadibudku, s pískem pro kočky. Nikdy nic mimo klec neudělala. Každý rok jezdíme na dovolenou a když to zažila poprvé, tak po návratu s námi nemluvila, byla naštvaná a tekly jí slzy - a nám taky.

     Dodnes, když si na to vzpomenu, mám slzy v očích. Bohužel, zemřela loni, bylo jí 11 let. Čekala, až se s ní rozloučím....  Moc mi chybí. Bylo to zlatíčko....

Hani

Komentáře (7)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : bb2 K tomu není ani co dodat. Kdo nezažil nepochopí, my ostatní rozumíme :-) Vždy mě nejvíc zaujme proměna lidí, kteří zvířata neměli, někdy k nim ani nemají zvláštní vztah, poté, co se zvířetem nějakou dobou žijí. srpen 31, 2009 13:44 Přesně ta, bb2 : Hani člověk se na tu pozemskou faunu i floru dívá jinak srpen 31, 2009 13:51 Jak se ze mě stal chovatel : Jitka Tesárková Jako dítě jsem toužila po zvířátku, jenže rodiče nedovolili, max. andulku, já chtěla psa. Bohužel to bylo pro naše neschůdné. No a tak si vám tak na stará kolena :-), ve věku 30 let jdu do divadla a najednou přiletí přítel, oči na vrh hlavy a říká, pojď se mnou a táhne mě k popelnicím. Musím říct, že to bylo značně divné vidět dva vyfešákované lidi jak letí k popelnicím a pak tam něco loví.Prý vystoupil z auta a šel vyhodit papíry co se v autě jednou za čas nashromáždí a jak tak otevřel popelnici, vidí krabici a v té krabici něco škrábe. Tak pro mě letěl. Když jsme jí otevřeli, byl tam 2 měsíční králíček. Nejdřív jsem byla v šoku z toho, že to někdo může udělat a pak jsem zase byla v šoku z toho co s ním. Vždyť nám v bytě bude čůrat po koberci, představivost pracovala, vzali jsme ho domů a od té doby máme toho nejúžasnějšího králíčka, který v bytě nikdy nic nezničil a je jen miloučký a mazlivý. Jaké překvapení pro mě bylo, že takový obyčejný králík(i když tenhle je zakrslý)může slyšet na jméno, chodí čůrat a bobkovat do kočičího záchůdku a umí neuvěřitelně projevovat radost. :-) Už bych ho nedala za nic na světě. srpen 31, 2009 14:34 bože jak já se bojím : wendy až odejde Lukyna...tak králíček čekal aby se s tebou rozloučil. Každé loučení je smutné. Každé. srpen 31, 2009 21:00 normálně jsi mne Hani : Eny rozbrečela....., zvířátka miluju, měla jsem 7 let morčátko a to, ve mně nastartovalo lásku ke zvířátkům, těm chlupatým a přítulným. Mám už druhého pejska a měly jsme s dcerkou snad všechny hlodavce co existují. Děkuji za připomenutí. Asi si pořídím králíčka. září 02, 2009 09:06 Eny : Hani Pořiď, proti pejskům a kočkám je to nenáročné zvíře, tedy na výběh. Chci si trošku přestavět a obnovit obývák, tak s novým zvířátkem počítám. A tohle je opravdu milé. září 02, 2009 14:21 koťátka stýská se mi po vás. : Olga Bílá Ahoj jednoho dne mi zavolala sestra a řekla že nám veze dvě malinký koťátka.Bydlíme v paneláku takže je musela odnést až nahoru.Byly tak roztomilý a já se jich hned ujala.Měl jsem je 1 a půl.Ař jednoho dne mi maminka řekla že koťátka odveze k tátovi protože přijde majitel nám dělat novou podlahu(zvířata jsme doma mít nemohli)...tak moje sestra Andy mi řekla že je neodveze k tátovi ale k tetě(bydlí kousek od táty...v rodiném domě.) Tak tedy vzala obě kaťátka a odvezla je s jejím přítelem k tetě.Jednoho dne asi za týden jsme jeli k tátovi...tak jsem rovnou když jsme byly u táty tak jsme šl za tetou se zeptat jak se mají moje koťátka...a on mi řekla že žádný koťátka jsme ji je nedávaly.A já šla tedak tátovi a brečela jsem protže oni utekly a byly malinka milovla jsem je.U jsou to 3měsíce co nejsou semnou doteď věřím že se mi vrátí......moc se mi po nich stýská. :* * * Nikdy na ně nezapomenu...!! červen 16, 2011 19:04

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment