|
 Studentka v posledním tažení, co se nebere příliš vážně a momentálně trampuje po norských národních parcích, to je Renata Francová, budoucí právnička. Bylo to v polovině července, když si povzdechla následujícími slovy... "Dneska se mi do Prahy vracelo těžce. Možná proto, že mě babička na venkově naládovala buchtami k prasknutí, možná proto, že nejsem typická městská holka..."
 Už delší dobu mám podezření, že se do města nehodím a moje křehká romantická dušička - hluboko pod nánosem velkoměstských ambicí, hluboko pod krustou puchýřů z dlažebních kostek, pod vrstvou stresu z věčného nestíhání vteřinové ručičky, tam někde sedí moje malé vesnické zaprdlé já, co chce dojit krávu a sekat trávu. Zatím to teda vypadá, že místo hlídače krav budu doktorka práv.
Když jsem včera cucala v puse stéblo a očumovala korunu třešně, věnovala jsem při pohledu na to komunistické ovoce tichou vzpomínku Miladě Horákové a také svému poklidnému dětství. Co se to se mnou sakra stalo? Nestíhám spát, nestíhám jíst a když mi stresem vylézají oči z důlku, spolknu neurol a jedeme dál. Mám život jako křeček v kolotoči, mažu a mažu a kolečko se točí a já už nemůžu vyskočit. Víte, co mi chybí? Máma tomu říká „pomalej čas“. Ztratila jsem asi schopnost vypnout, na chvíli zblbnout, koukat jako puk a nemyslet na uzávěrku, vybitou baterku v mobilu, složenky, kafe a tu zatracenou hnusnou a zbytečnou věc, který říkáme vteřinová ručička. Na co je vlastně vteřinová ručička kromě silvestra? Na houby. Na houby bych šla! S košíkem. Místo toho probíhám Albertem s vakuovanými žampióny v plastovém koši. Tuhle jsem viděla kus filmu pro pamětníky (mimochodem těším se na dobu, kdy bude za film pro pamětníky považovaný Mission Impossible a Prci prci prcičky 3., a v tom filmu si dva milenci domlouvali romantickou schůzku „až začnou zvonit klekání“. Kouzelná specifikace času. To by šéf divil, kdybych chodila do práce „až budou kokrhat kohouti“ a z práce „se slepicema“ (mj. můj kamarád dělá v kanceláři s pěti ukřičenými blondýnami, takže z práce se slepicema už léta skutečně chodí). Kam se ztratil „pomalej čas“? Chybí mi. A tak, prosím vás, hledám brigádu někde na venkově, kde smrdí hnůj a kde mi místo neurolu přijde dát dobrou noc liška... Renata Francová, Idnes
|
Na otázku manžela, co bude dělat do konce týdne, odpoví on, že poseče dvůr. Kosa prý je zlomená, tak to s ní vyjde na několik dní. Myslím, že ten dvůr ještě ale posečený nikdy nebyl. Jsou prostě jedineční. Kouzelná dvojka, máme je rádi, bereme je se schovívavostí. Jsou velmi inteligentní a jejich pohoda je nakažlivá. Já bych tímhle stylem žít nemohla ani den, ale těm dvěma naprosto vyhovuje a o tom to je. 
Pár chvilek toho kýženýho Pomalýho času jsem ale taky zažila. To když jsem se výjimečně přinutila sednout si s hrnkem kafe na zápraží a nemyslet na to, co všechno je ještě potřeba udělat. K vlastní smůle nedokážu žít jako ti pohodoví Pražáci, kterým je fuk, že v baráku není vymalováno a zahrada není posekaná. Potřebuju mít kolem sebe krásno a baví mě to krásno dělat. Akorát že v kombinaci s prckem to sežere moře času. Tenhle týden mi došlo, že to otřepané "jak ten čas letí" je pravda... To když malej začal sám chodit. Ani jsem po jeho narození nemrkla a už chodí po svých. Asi to chce větší sebekontrolu 
