Milá Danielo, obracím se na tebe s obrovským (tedy z mého hlediska) problémem. Mám se vdávat. Těším se na to, vlastně se vdát chci - abych upřesnila, je to naplnění mého snu, vystupňování našeho vztahu s přítelem. Jsme spolu už pět let, máme dítě, bydlíme spolu a jsme tedy rodina i bez oddacího listu.  

.

     Ale o svatbě jsme mluvili už před mým těhotenstvím, i když nakonec se vše vyvrbilo trochu jinak. Otěhotněla jsem dřív než jsme čekali; zpočátku mi bylo strašně špatně, takže svatba nepřicházela v úvahu, potom jsem měla nějaké zdravotní problémy a neschopenku s dvouhodinovými vycházkami, takže zase smůla, no a nakonec už jsem s obrovským břichem na radnici nechtěla, až po porodu. A pak začalo běhání kolem miminka, starosti s mým synem z prvního manželství, a najednou má „miminko" rok, můj přítel mě oficiálně požádal o ruku, a já souhlasila. Přiznám se, že po rozvodu s bývalým mužem jsem o svatbě nechtěla ani slyšet, ale když se narodilo miminko, najednou mi začalo být líto, že nejsme manželé. Teď se mi tedy splnilo i toto a budeme se brát, ale já jsem v koncích. Důvody jsou bohužel jen a jen praktické.

     Konkrétně snubní prstýnky - jejich cena se u zlata pohybuje okolo patnácti - dvaceti tisíc, stříbrné stojí kolem pěti tisíc, a když vezmu stříbrný prstýnek stejné gramáže, ale nesnubní, tak za něj zaplatím zhruba pětkrát méně. Mě se ta cena zdá přemrštěná, vidím to tak, že prostě lidé ke svatbě potřebují snubní prstýnky, takže hup tam s cenou, vydělat co nejvíce, chtějí se vzít, tak ať platí. Přítel má na to stejný názor, já s ním v duchu dokonce souhlasím, ale přece jen - chtěla bych mít hezký prstýnek, který budu nosit vlastně až „doživotně" nebo spíš „domanželně" na ruce a taky by se nám měl (hlavně mě) líbit. I když vím, že on ho povětšinou nosit nebude, kvůli práci, takže je to pro něho jednodušší, ale pro mne to znamená hodně.

     Každá nevěsta chce být nejkrásnější, mít nejhezčí šaty, pěkné boty, krásnou kytku a na závěr od ženicha na prst navléknutý pěkný prstýnek. Takže si myslím, že když chci, aby prstýnky byly pěkné a líbily se nám, tak toho zas tak moc nechci. Přítel ale řekl, že za ty peníze teda žádné prstýnky kupovat nebude, že v práci dva vysoustruží z mosazi a budou vypadat jako zlaté. A po obřadu že ho budu muset co nejdřív sundat, než mi zezelená prst...

      Navíc ve mně konkrétně mosazné prstýnky evokují jeden příběh, a to mé babičky. Brali se s dědou za války, na prstýnky tenkrát opravdu nebylo, ale děda jí slíbil, že jak skončí válka, vymění ty mosazné kroužky za pořádné prstýnky. Nikdy se tak ale nestalo, navíc babička měla s dědou strašný život; ona dřela, trpěla a starala se, kdežto děda si jen užíval, jezdil si po rajzech s ženskýma a na babičku a syna zapomínal. 

      Jenže tohle nemůžu přiteli říct, aby si nemyslel, že si o něm myslím to co o dědovi, že je nespolehlivý a že jen slibuje a skutek utek. Asi bych ho tím docela urazila.

     Takže můj svatební sen se pomalu, ale jistě stává hororem. Dohodli jsme se, že svatba proběhne jen se svědky, protože přítelova matka mě zrovna moc nemusí a občas (po požití alkoholu) to dává pěkně najevo, o naše dítě nemá zájem a když za ní přijdeme na návštěvu, tak malého ani nepochová, ani mu nekoupila zatím žádnou hračku, ovoce nebo cokoliv jiného, co babičky většinou vnoučátkům dávají.

     Ne že bych to po ní chtěla, naštěstí si všechny potřebné věci můžeme koupit sami a nemusíme být odkázaní na pomoc rodičů. Ale - prostě zamrzí mě, když s kamarádkami a jejich stejně starými dětmi sedíme a povídáme si, a občas některá ukáže nějaké pěkné oblečení nebo hračku se slovy, že jí to donesla pro mimčo tchýně. A ještě jedno: ona se navíc snaží dělat ze sebe „dámu" a moje matka je pravý opak, je spíš jednodušší, méně vzdělaná a starší, a taky o hodně zničenější. Takže se bojím, že na svatbě, při popíjení, by mohlo dojít k nehezkým scénám. No, a my si tento den nechceme kazit ničím takovým.