 Naše ojetá auta měla své přezdívky a taky své příběhy; nová nemají nic z toho, tak jsou bez přezdívek a poslední dvě jsou dost nudná, tmavě šedá metalíza, elektrika kam se podíváš, tak si nevysloužila zatím žádné jméno, jsou prostě "nová". Zato při vzpomínce na staré brachy se skoro neubráním dojetí :-) U našich - to byl Bumbrlíček, ne že tak baštil, ale že se do něj vešlo strašně moc.
Škodovka 120, ta úzká, jestli si pamatujete, na víkendy pravidelně vozila mámu, tátu, babičku, 2 děti, 25 kilového psa, klec s andulkou, krabici s morčetem, potraviny na dva dny, zboží z města na venkově nedostatkové k výměně za naturalie, za topení v kamnech od čtvrtka, abychom nenastydli, za vytažení auta ze závějí koňmo, atp.. Pak dvě školní aktovky, týdenní snůška novin do kamen a časopisů pro sousedku, várka knih na půjčení, stavební materiál na další epizodu z nekonečného seriálu "Oprava chalupy - tak jde čas", a konečně obnošené šatstvo z domova, co se na chalupě "ještě unosí, na venkově se to tak nebere a na chalupě tím spíš ne". Tak proto Bumbrlíček. Rodiče pocházejí z vesnice, z hospodářství, a pokud jde o oblečení na vesnici, ustrnuli někde v 50. letech svého dětství na statku. Akorát máminy plesovky se nedonosily na chalupě, babička z nich našila chňapky do kuchyně, vypodložila látkou podobnou té, co se sní vycpávaly vaťáky a velmi podobnou té, co jsem občas zahlídla v rolích na dvoře fabriky, když jsem šla rodiče navštívit v práci. V laboratoři před kolegyněmi se těžko odolávalo prosbě o pár korun na něco důležitého, a když jsem pak zašla za tátou k rýsovacímu prknu, obvykle vysypal z kapsy pláště pár drobných co se mu tam nastřádalo z kantýny. Ale to jsem zase odbočila :-) Tak na to oděvní pravidlo o donošení všeho jsem si vzpomněla hned, jak jsem se na vesnici provdala a začala tam trvale žít. Velice záhy jsem se seznámila se zdejšími "lufťáky", moc příjemná rodina z Prahy, on geolog, ona profesorka na vysoké, holčičky, babička profesorka v.v., ta byla dokonalá, mohla by z fleku hrát jednu z těch milých, kultivovaných, pečlivě u pravených ne příliš bohatých, ale ani zcela nuzných dam z filmů pro pamětníky :-) a babičky starší sestra, hodně stará paní, ale na ty roky pořád čiperka, povoláním cukrářka, dávno v penzi. Vyprávěla mi, jak se vyučila ještě za první republiky u mistra cukráře v Praze, seznámila se s budoucím manželem a ten pak seznámil svého kamaráda s její mladší sestrou. Sestra studovala, tak na ni musel chlapec čekat. Kdyby to nebyly rozhovory, ale natáčení, tak ruční kamerou se zlatým filtrem, takovou atmosféru to její vyprávění mělo :-) Bezvadná rodinka, příjemný povídání se všemi. Nojo, jenže i u nich běželo pravidlo "na chalupě se to donosí". A tak občas vyšli na špacír nebo do obchodu vyhastrošení ve zvonovkách nebo hippies džínové sukni nebo kostkovaném kabátku v době, kdy frčely plísňáky, saka s vycpávkami a dederonové sukně. 
Dostalo se mi pohledu z druhé strany a docela mi to vyrazilo dech - ti příjemní inteligentní, kultivovaní lidé byli pro rodinu soudruha traktoristy ale i soudruha učitele, ba i soudruha obvodního lékaře za blázny, co si v Praze hrajou na hogo fogo, že maj chalupu, ale nemaj ani na pořádný hadry, nojo vědci... Sakra, zase jsem odbočila. :-))) Ale od soudruha traktoristy to nemám daleko k Tajemníkovi, a to bylo další auto rodičů. Jak k té přezdívce přišlo, je zřejmé - v pořadníku mototechny byla máma (do pořadníku na žigul se nechal zapsat politicky přijatelnější rodič) po xxx měsících čekání konečně už na druhém místě za okresním tajemníkem. Žigulíci chodili vždycky po dvou, dvě šedá auta. Hnusně šedá. Máma se nemohla dočkat a když dostala v práci echo, že auta dorazila, tak vyrazila. Hu, přišlo šedé a vínové. Co vínové, přímo bordó !! Uznejte, to nemohla nechat jen tak. Nasadila všechny ženské zbraně svých 33 let včetně podpatků, vypasované šatovky a natupírovaného blond drdolu, zevnitř vypolstrovaného už nevím čím. A dostala toho vínového žigula. Jinak než Tajemník se mu říkat nedalo, to by se urazil. K barvě byla i vhodná SPZ, čtyři šestky. Když jsme jeli na chalupu, některá auta nám uhýbala z cesty. Byl to statečný ruský voják, vydržel hodně, nastartoval se i za tuhé ruské zimy a roztahoval celou ulici a vypadal pořád zdatně, když jsme ho celá rodina vyprovodili do Bazaru. Dlouho se tam neohřál, však mu bylo než 8 a rodiče za něj natočili pár dalších kapitol z Oprava chalupy - tak jde čas. Další dvě auta mi splývají, přišly jiné časy, zajímaly mne jiné věci, na chalupu jsem jezdila méně často, babička zemřela, stavebního materiálu v kufru auta ubylo, pak jsem se odstěhovala já a nakonec i rodiče, zpátky ke kořenům, poblíž chalupy zakoupili ruinu a z ní udělali domek. Ale to už je opět jiný příběh. A další auta už jsou vlastně taky jiný příběh, jeho Bobík a moje Tráva a k nim se vážou tak soukromé a zcela nevýchovné příběhy, že si je nechám pro sebe :-) Na ně plynule navázal Koráb, pro schopnost pojmout dovnitř obří kočár Liberta i s dítětem, psa, nás dva a dva koše plné hub. Myslím, že při troše snahy bychom v něm převezli koně. No a dítě, které se vozilo v kočáru v Korábu, si udělalo předloni řidičák a už dva roky pilně šetří na auto. Zatím má 165 Kč. Takže až za dva tři roky potkáte na silnici záplatovaného hadráka, co se za něj leze jako za kulomet, jak říkal prchající vrchní pan Abrhám, bude to asi moje dítě :-) bíbí
|
Už ho bohužel nemám, neprošel technickou 
říkala jsem mu PUTA NEGRA (ku*va černá). Dřív jsem si říkala, že bych do takového auto nesedla ani omylem, ale jak se mi krásně jezdilo. 3dvéřák a odvezli jsme v něm i sporák 
