|
 Manželka mi vyprávěla příběh. Šla z práce a potkala svoji dávnou spolužačku z gymplu. Ta ji pozvala k sobě na kafíčko a na kousek řeči. Že prý je sama doma a z toho všeho, co se událo, je jí strašně smutno. Manželka mi to vyprávěla proto, protože ví, že já všechny ty osoby a obsazení velmi dobře znám. Zkusím se teď převtělit do role vypravěče a pokusím se to shrnout tak, aby tomu dramatu každý rozuměl.
Nejprve osoby a obsazení. Manželky spolužačka ze školy, říkejme jí Dana. Její muž v tom nehraje žádnou roli, krom toho, že je to bývalý podnikatel a nyní alkoholik. Tito manželé mají dva syny. Jendu a staršího Davida. Oni, po krachu otce, převzali rodinnou firmu a ten starší, David, se ji snaží aspoň udržet v chodu, protože krom ostatních několika lidí, zaměstnává jak tátu, tak i svoji manželku. Říkejme jí třeba Šarlota. V době, kdy se táta dostal do finanční krize, kdy hrozil krach firmy a následně i exekutor, aby nepřišli o střechu nad hlavou, nechali přepsat celou jednu část domu, dá se říci, že celý dům, na Šarlotu. Na nevěstu jejich staršího syna Davida. Oni sami bydlí v jakémsi přístavku na dvoře. Když se pak jejich mladší syn oženil, měli malého kluka, kterého jim, asi ve třech nebo čtyřech letech, přejelo auto. Rodinná tragedie. Táta Jenda dosud nemůže přenést přes srdce, že ztratil kluka i to že ten řidič dostal pouhou podmínku. A začal pít. Ne pít, chlastat. Jeho matka Dana ho každou chvíli nachází válejícího se někde v příkopě nebo dostane avízo, že si ho má vyzvednout v té a v té hospodě, protože ho tam lidi musejí překračovat. A také musí platit jeho sekery, protože on řekl, že pracovat nebude. Jeho žena od něho odešla a požádala o rozvod. Jenda už prodělal i Bohnice, protialkoholní léčbu, ale vždy, když se vrátil, opil se do němoty. Má problémy i s policií, nyní i se soudem, protože i když požil, jezdí autem ožralý a tak ho čeká soud. Matka Dana si moc přeje, aby ho zavřeli, že se tam aspoň nedostane k pití a doufá, že by se tím snad i vyléčil. Já tu Danu znám velmi dobře. Kočka, s hezkým obličejem. Avšak nyní, po všech těch událostech, úplně jiná ženská. Vůbec se jí nedivím. Ale - budu pokračovat. Díky staršímu synovi Davidovi se nyní firmě vede jakž takž. Prodáním velké části vozového parku a dalšího majetku, se mu podařilo zabránit tomu nejhoršímu, exekuci. Do druhého dějství vchází matka Šarloty, Maruš. A protože má Maruš ještě i syna Rudolfa, který má také jakousi známost, se kterou žije ve vypůjčeném bytě na hromádce, rozhodla se Maruš, že když je tady ten barák napsaný na dceru Šarlotu ---- že by se tam mohla i s manželem nastěhovat a svůj byt by tím uvolnili synovi Rudolfovi. A zde jsem žasnul. Je vůbec něco takového možné? Může někdo takhle uvažovat? Může být někdo tak otrlý nebo snad i hloupý a drzý zároveň? A pokud takto uvažuje, co je to asi za člověka? Bohužel, já znám shodou okolností i tu Maruš a tím pádem i celé divadlo. Už jsem to nemohl vydržet, skočil jsem ženě do vyprávění a řekl, že kdyby ta Šarlota za něco stála, tak nepřipustí žádné podobné máminy úvahy, zastaví její nároky, půjde za bývalými majiteli domu, za Danou a jejím manželem a řekne jim, že když už nepříjemná situace s exekucí pominula, že by bylo nejen spravedlivé, ale i lidské, aby se věci uvedly do původního stavu a že zpětně přepíšou dům, který jí nikdy nepatřil, zpět na rodiče Davida a Jendy. David taky i předběžně prohlásil, že nepřichází v úvahu, aby se tam Maruš s manželem nastěhovala, že jen přes jeho mrtvolu. Ale - právo je bohužel nyní na straně Šarloty. A obrovský kus tohoto práva si uzurpuje i její máma, Maruš. „Víš, když si teď David postavil vlastní dům, kam se chtějí se Šarlotou přestěhovat, mysleli jsme si, že tu volnou část pronajmeme a budeme mít jakous takous jistotu v důchodu," říkala se smutkem Dana. A to je konec moderní pohádky. Když to prý Dana manželce dovyprávěla, měla v očích slzy. Strejda
|
