jsem baculka od mala,ale nikdy mi to nebránilo sportovat a účastnit se kdejakých společenských akcí.Pokud okolí vidí, že vám to nevadí a jste spokojena sama se sebou, berou vás jaká jste a dokonce mnozí řeknou "Nedovedu si tě jinak představit - buď taková pořád"
A já to plním tak prima vánoční čas a na diety zapomeňte...

Něco jako "tlustí lidé jsou aspoň veselí".
Takovéhle úvahy vedou jenom k dalším kilům navíc.

že to autorce vůbec jedno není, jinak by to tak dalekosáhle neřešila.

Přiznám se, že nemám ráda takové ty "rádobyzjemňující" výrazy typu baculka, boubelka, plnoštíhlá... Někdo prostě je TLUSTEJ. A co? Je to asi jako když kouří - pro hodně lidí to není tak estetické, ohrožuje si tím zdraví, ale je to jen jeho rozhodnutí a jeho věc. Na druhou stranu nechápu, proč by se mu do toho mělo montovat okolí a mělo by se jaksi mlčky předpokládat, že z toho bude zákonitě nešťastnej (viz "ušklíbají superštíhlé krasavice").

Vidím to takhle - pokud jsem tlustá, tak

a) mi to vadí, chci s tím něco udělat, tak to zbytečně neokecávám a něco s tím dělám
b) mi to vlastně ani tak nevadí nebo mi námaha s tím spojená přijde (třeba jen momentálně) neúnosná, tak to nechám tak a zbytečně se tím netrápím

Variantu c) sice mi to hodně vadí, ale ne až zas tolik, abych byla ochotná s tím seriózně něco udělat, a pak chodím a buď na svou tloušťku neustále naříkám nebo se chovám tak, že to ze všeho, co dělám, přímo křičí (věčně mluvím o dietách, o tom, jaká jsem hrozná apod.) považuju za nejvíc nešťastnou a takové lidi ve vlastním zájmu ani moc nevyhledávám.

když někdo kouří, neohrožuje jen sám sebe, ale - a to hlavně - své okolí. Mně osobně dost vadí, když mi někdo kouří pod nos...a ten kouř je stejně nebezpečný pro mě, jako prop kuřáka. A pozor - nejsem odnaučený kuřák, který je teď pažtější než papeš. Já nekouřila vůbec nikdy.

než papež - sorry

máš pravdu, jako srovnání to trochu kulhá, ale představ si ohleduplnýho kuřáka, kterej Ti nekouří pod nos a zdraví kazí jenom sobě (i takoví existujou).

Když se na to tak dívám, jsem z toho celkem nešťastná. Stejně jako pisatelka vzhledem připomínám kosatku, došlo to až do fáze, kdy mi dělá problém jít vůbec ven. Mít možnost chodit kanálem, tak neváhám.
Osočování typu necpi se tak nebo pukneš, se mě dotýká a dost to bolí. Zvlášť, když takřka nejím a pod rouškou tmy běhám po sídlišti jak postřelená slonice.
Když mě okolnosti donutí a musím jít do společnosti, je mi hanba si objednat i čaj, každý se na mě dívá, jak bych se v nadcházejících několika minutách chystala spolykat své okolí.
Po návštěvě dietoložky, která se na mě jen osočila, že musím žrát jako březí prasnice, jsem se sesypala úplně. Když se jeden živí rok jen odměřenými dávkami kuřecího, zeleniny a celozrnného pečiva, aniž by někde byl vidět výsledek, tak to následky zanechá. Na štítnou žlázu mi odmítl lékař cokoliv napsat, výsledky prý nepřesáhly hranici. Čím to?
Jediné, co na mě kdy zabralo, bylo nejíst vůbec a žít jen o vodě, nebýt toho, že po pěti dnech není člověk schopný se postavit na vlastní nohy.
Myslíte si, že tlustý člověk má život v pohodě, když si nic nepřipouští? Nemá, jeho život je plný útoků z předsudků, že se s tím nic nesnaží dělat nebo to okecává. Žije s tím každý den, cítí ty opovrhující pohledy a vnitřně se jen sžírá.
Někdy bych si přála, aby si tu Sisifofskou práci s dietou musely odzkoušet i ty hubené, které jen mávnou rukou se slovy, ta musí sežrat nejmíň za dva.

příjem energie máš tedy zřejmě ošéfovaný, ale co výdej? Mám na sobě ozkoušené, že bez pohybu to ani při normálním nebo sníženém příjmu prostě nepůjde.

Řeknu to laicky - aby tělo spalovalo tuky, potřebuje minimálně 25 minut relativně intenzivního pohybu, ale ne zas přehnaného - tak, že se lehce zadýcháš, ale ještě jsi u toho schopná mluvit. Funguje třeba jízda na rotopedu, běh (to bych radši zkonzultovala s felčarem, kvůli kloubům). Fungovaly by IMHO i procházky při nižší intenzitě, ale zase by musely být delší. Podstatou je pravidelnost. - minimálně třikrát týdně, ale radši víckrát.

Nejíst je s prominutím největší BLBOST, kterou můžeš udělat. Protože když nejíš, tělo si bere energii taky ze svalů, ale když jíš a sportuješ, bere si ji z tuků (protože svaly používáš a tak Ti neatrofují). Takže když nebudeš jíst, tak sice váhově zhubneš, ale nebudou to tuky, a když zase jíst začneš (a to začneš, nikdo nevydrží nejíst věčně), tak se Ti obnoví tuky a ne svaly - říká se tomu JOJO efekt.

Dietoložka je s prominutím krá*a, najdi si jinou, se kterou bude řeč, a která Tě navede na to, jak to udělat, aby to fungovalo (protože teď to zjevně nefunguje, takže je asi potřeba někde něco dělat jinak).

Hodně štěstí, věřím, že se Ti to podaří (taky mám něco podobného před sebou

já tedy po dětech momentálně tlustá asi fakt jsem (měla jsem přes 100 kilo, teď mám už jen necelých 90), ale nijak nezaznamenávám, že by se po mně kdokoli opovržlivě koukal nebo měl blbé poznámky. Třeba jim to strach nedovolí , ale jsem přesvědčená, že je to hlavně o tom, jak k tomu přistupuje člověk sám. Za svobodna jsem taky měla "tlusté" období, a opovržlivé pohledy jsem vnímala jen v momentě, kdy jsem JÁ SAMA byla v nepohodě a "neměla jsem se ráda". Jakmile jsem byla v pohodě, veškeré poznámky zmizely.

Ve chvíli když příjem energie mínus výdej energie je kladné číslo, tloustnu.
Jakmile dosáhnu, aby výdej energie byl větší než příjem, hubnu.
Fakt se to nedá okecat.
A Petronila má svatou pravdu, je mnohem rozumnější zvyšovat výdej, než do krajnosti snižovat příjem.

že svaly samy o sobě spalujou víc energie než tuky. Tj. když budeš mít vedle sebe dvě holky, jedna bude vysportovaná a druhá tlustá a budou dělat úplně totéž, tak ta vysportovaná bude spalovat víc a rychleji.

Dokonce je možné i to, že je člověk zároveň svalnatý i tlustý (ty svaly holt jen nejsou pod tím sádlem vidět) - to by se mohlo stát, kdybys třeba chodila do posilovny, ale nevěnovala se aerobnímu pohybu - to je to mírné zadýchání). Spousta lidí to právě kvůli tomuhle vzdá ("chodím do posilovny už ... měsíců a furt nehubnu, tak se na to vykašlu"), což je chyba.

Jestli to není moc smělé, jak často chodíš běhat a jak dlouho běžíš?

tedy myslim jestli si varis nebo kupujes polotovary. Znam lidi,co jsou hodne silni a kdyz jdeme nekam na jidlo,tak oni toho moc nesni,jen tak udobavaji,pomalu,na rozdil ode mne,co rada jim....Doma moc nevari,daji si zmrazene jidlo do mikrovlnky,sice to pekne voni,ale o zdravem jidle se mluvit neda. Takovato jidla taky pomahaji s kilama nahoru.

Přiznám se, že nemám ráda takové ty "rádobyzjemňující" výrazy typu baculka, boubelka, plnoštíhlá... Někdo prostě je TLUSTEJ.

Několikrát mě napadlo totéž, proč ty opisy, proč to nepojmenovat. Když jsem akorát nebo štíhlá, nikdo nic neopisuje. Když mi po porodu zůstalo 5 kilo a místo aby šla dolů jako u každé slušné matky, tak já nabírala zvesela dál :-) Zvesela zdůrazňuji. Všechny matky kolem mě začaly hubnout po porodu, jelikož měly fofr s dítětem a domácností. Já měla pocit, že žiju ve zpomaleném pohádkovém filmu. Nic mi nechybělo, byla jsem v klidu a pohodě a zatímco předtím jsem si sedla leda tak na záchodovou mísu, teď jsem pořád seděla nebo ležela - u kojení, u chování, při skládání plen, na lavičce s kočárkem, na zahradě s kolíbkou. Jediný pohyb byl pomalý krok za kočárem z jednoho konce vesnice na druhý.
A najednou jsem nebyla akorát a štíhlá, ale ani tlustá. Byla jsem "holka krev a mlíko", "jen jsem kvetla", byla jsem "v pořádku", manželství a mateřství "mi svědčilo", byla jsem "akorát do ruky", "při těle", měla jsem "aspoň rezervy na horší časy", "obalený nervy" a spoustu dalších přívlastků.
Došla jsem k názoru, že je to z ohleduplnosti. Žádné ironické ošklivé poznámky jsem neslyšela, jednak to s tou tloušťkou nebylo nijak tragické, jednak by to předpokládám nikoho ani nenapadlo. A ty vzletné názvy pro kila nadváhy mají asi fungovat jako polštář, protože většina lidí má tu zkušenost, že silné ženy s velkou nadváhou mají většinou snížené sebevědomí a jsou kvůli tomu křehké a labilní. Takže slova jako "čau, dlouho jsem tě neviděla, teda ty seš ale tlustá, odhaduju tak 35 kilo navíc" by je mohla porazit a dorazit:-) proto ta květomluva, soudím. Fakt je, že takhle natvrdo to neříkám nikomu ani já, popravdě to neříkám vůbec, ale pokud se mě kamarádka přímo zeptá, zvolím taky zjemňující opis - Ne, není to vůbec tragický, ale tuhle manžestrovou krátkou sukni si radši neber, v ní vypadáš dost silná.

Psychika má v tomhle problému obrovskou roli. Jsou lidi, co tloustnou v klidu a pohodě, někdo naopak stres a nepohodu zajídá. Takhle nabrala moje známá 50 kilo během několika let skomírajícího manželství, finančních potíží a nepěkného rozvodu. Pak se zmátořila, zamilovala, má 2 roky velmi dobrý vztah a jen kvete - a zhubla už víc než 40 kilo.
Druhá má podobný životní příběh, ale reagovala opačně. V nedobrém období vyhublá, když se to zlepšilo, začala se kulatit. Sousedka má ve 42 letech takový metabolismus, že může sníst vepře a nepřibere ani gram, houžev hubená, stres nestres. Při stresu akorát šedne, neb hulí jak tovární komín, objeví se jí vrásky na čele a začnou jí rychleji odrůstat obarvené šediny.

Taky nikdy nebudu vypadat jako tyčka, vždycky jsem musela vynaložit hodně úsilí abych byla štíhlá,hodně jsem sportovala.Před dvěma lety se mnou život dost zamával a já to řešila jídlem a měla nahoře 12 kg.A kila nějak nešla dolů a teď před 3 měsíci se mi podařilo zhubnout asi 5 kg a čím?Mě se osvědčilo chodit pěšky,2 x denně chodím 2 tramvajové zastávky místo abych se vozila tramvají a o víkendu chodím aspoň 2 hodiny na procházku s pejskem.A vůbec jsem víc začala chodit s pejskem na delší svižné procházky.Veškeré nákupy nosím pěšky a cíleně nakupuju ve vzdálenějším obchodě.Je to jednoduché,levné a hlavně denně.
Držím Ti palce,abys zhubla a pokud by ses někdy chtěla přidat,chodím´s Ájinkou o víkendu na Petřín.