Moje maminka dostala doma v noci srdeční záchvat. Záchranáři jí oživovali a zaintubovali. Pak jí nesli z druhého patra na nosítkách, a spadla jim na schodech, byla dost potlučená. Ta hrůza pak pokračovala ještě tři měsíce na ARO, kde bez možnosti promluvit koukala do stropu. Na ARO se ani v noci nezhasíná, okna jsou zatemněná, pacienti přišpendlení hadičkami a sondami k posteli...

      Bohužel, žádná snaha personálu domluvit se s pacientem. Udělala jsem tedy mamince tabulku s velkými písmeny, a ona mi ukazovala, co chce říct. Většinu jsem si domyslela dřív, než "dopsala". Takže domluva možná byla. Maminka byla stále v obraze, co je za den, kdo má svátek, narozeniny... jen nemohla mluvit... Při vizitě se nad ní domlouvali doktoři, jakoby byla kus "materiálu" vhodného tak leda k rozřezání. Když nad ní vyřkli ortel, že "na domů už to nevidí, leda tak ještě na chvíli na JIP", vytrhala si maminka hadičky z rukou, a rozhodla se umřít. To se ale nesmí, takže jí sprdli, hadičky dali zpátky, a pro jistotu ji přikurtovali k posteli. To je na ARO drsňárna, i když tam má na starost jedna sestra jednoho pacienta.

     Sestřičky hrály karty na PC, a když někdo z pacientů něco potřeboval (ti zaintubovaní potřebují odsávat hleny, aby se neudusili) musel zatleskat. S přikurtovanýma rukama tleskat nejde.

     Po třech měsících, kdy se ARO dezinfikovalo kvůli rozšíření rezidentního streptokoka,  maminku přeložili na týden na normální oddělení, kde neměli ani odsávačky, a byly dvě sestry na celé patro, v noci jedna. Chodili jsme tam, a snažili se mamince kanyly čistit, jak to šlo. Jenže se jí nečištěné "trubky" zanítily, takže jí přeložili na JIP na infekci. Tam byla ošetřovatelská péče velmi dobrá, ale maminka už měla rozsáhlé proleženiny, takže - přestože se vědělo, že je otázkou týdnů, jak dlouho ještě bude žít, stále jí (bez jejího souhlasu) operovali (řezali jí ty dekubity na patách a zádech, na kterých musela ležet).

     Bylo to v létě, doktoři se střídali na dovolených, takže když nám jeden slíbil, že už s maminkou nebudou nic dělat, následně jsme přišli, a maminka byla po další operaci. Mezitím tam byl už ovšem jiný doktor. Maminka mi pak na tabulce rezignovaně psala, že na ní dělají pokusy, ale že se to na někom ti mladí doktoři naučit musí. Nevěřila jsem tomu, ale je fakt, že se na ní ještě snažili „nahrabat" body, dokud žila.

     Žádné „pozornosti" doktorům ani sestrám nepomáhaly. Maminka nám říkala, abychom jim dali peníze. Sestra tedy nosila „obálky" doktorům, a já kartóny cigaret, kafe, bonboniéry... sestrám, aby s maminkou zacházely co nejlíp. Chodili jsme do nemocnice každý den, a pomáhali mamince s hygienou. Týden před smrtí mamince voperovali kovové dýchací „trubky". Mohla pak trochu mluvit, když si zacpala otvor na krku. Ale buď dýchala, nebo mluvila. Přesto jsme si toho stihly ještě hodně říct. Hlavně to, že kdyby byla věděla, co jí těch pět měsíců v nemocnici čeká, že by se raději dobrovolně udusila doma, ve své posteli.

     Jenže pud sebezáchovy je hrozně silný, a dusící se člověk se strašně moc chce nadýchnout...