Nikdy jsem nebyla bohatá, ale ani ne chudá. Moje máma mi předala svou schopnost "udělat z prdu kuličku", nakrmit jedním kuřetem rodinu na týden, atd. atd. Ale - nechci mluvit o sobě a už vůbec ne se nějak vytahovat "schopností přežít". Dokonce jsem se vždy snažila (pokud to bude jen trochu v mých možnostech) pomoci nějak i těm druhým. A - jak jinak - párkrát jsem zažila naplnění přísloví "každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán".
Jak se to stalo? Odpověděla jsem na jeden inzerát v annonci, kde nějaká paní prosila o nepotřebné oblečení na sebe a své děti. A tak jsem (tehdy byly balíky ještě velice levné) posílala... Posílala jsem v určitých časových intervalech asi dva roky. Co už nám nebylo, tak jsem milé paní poslala, ona mi poslala čumkartu, že děkuje a tak to šlo dál. Až jednou jsem dostala lístek z onoho města, který mi poslala nějaká paní (známá té ženy), že by mi jen ráda sdělila, že ta dotyčná má takhle "povícero dodavatelů", kteří jí zásobují její obchůdek použitým zbožím. A že rozhodně žádný nedostatek ji netrápí a její dávno odrostlé děti už také ne... Nojo, naletěla jsem... A tak se nedivím ani Rozmarýnce, které mi poslala následující e-mail: Taky se vám stalo, že jste někomu postiženému poskytli finanční dar, on vám napsal děkovný e-mail a - začal vás pak stále bombardovat dalšími e-maily, ve kterých vám líčí, jak má malé příjmy, vysoké výdaje a vysoké dluhy a nemá na důstojný život? Já místo toho, abych měla radost z toho, že jsem někomu pomohla, na tu paní neustále myslím a mám teď jen stále "špatné" svědomí, že jsem snad dala malý dar a jenom jeden dar a mám pocit, že čeká, že bych jí měla touto částkou začít přispívat pravidelně. Jenže to si nemohu dovolit a i jako jednorázový dar to nebyla pro mně zanedbatelná částka. A nechci pravidelně přispívat ani menší částkou, protože pomoc potřebuje hodně lidí a když chci pomoci, tak vždy někomu jinému. Jenže si teď vyčítám, jak já si dobře žiju a ona jak špatně... Přiznám si, že mě to úplně odradilo od cílených pomocí postiženým. Vždycky jsem si říkala, že je lepší peníze dát přímo tomu postiženému než nadaci, která spotřebuje část daru na svoje režijní náklady. Taky jsem si říkala, že nebudu suplovat pomoc státu a měst nemocnicím. Proto jsem dala přednost vždy konkrétnímu člověku. Ale tentokrát jsem úplně rozčarovaná, cítím se citově vydíraná. Poraďte mi, co jí mám na ty e-maily odpovědět? Nechci jí ublížit, ale chci jí dát jasně najevo co a jak. Rozmarýna Co vy na to, kudlanky a kudlánci? také jste někdy podobně naletěli? d@niela
|