Pokud mám někoho rád, nedělám mu věci, o nichž vím, že mu vadí, neřkuli ho zraňují. A to ani tehdy, když sám jsem přesvědčen o jejich absolutní neškodnosti, prostě proto, že ho nechci zraňovat.
Basta fidli, není o čem přemýšlet ani diskutovat. Ale totéž vyžaduji i naopak. Nevyslyšení mé žádosti bych tím pádem nepovažoval nutně hned třeba za nevěru, to ne, ale docela určitě za nezájem, neúctu, lhostejnost.
Těžko si pak představuji další setrvávání.
Mít svou třináctou komnatu, své osobní soukromí...
Ovšem je nutno, domluvit se s partnerem na tom, že si svý třináctý komnaty budete zamykat a nevystavovat je. A k řešení si necháte jen opravdový problémy - tedy až nějaký ve vašem vztahu nastanou. Až vám nebude fungovat něco ve vašem vztahu.
Jinak, 100% upřímnost je hovadina, která nemůže fungovat v žádným vztahu. Některý věci se prostě neříkaj - ani kolegovi, ani dětem, ani rodičům, ani kámošovi, ani partnerovi. 100% upřímnost = netaktnost a neomalenost.
Podle mě se nevěry dopouští člověk, který nemá vyřešené některé osobní věci a "hledá" - nemusí nutně hledat něco, co mu nenabízí stávající partner/ka - podstatné je, že se to rozhodl/a hledat jinde... a to je mechanismus, který se může kdykoliv opakovat, speciálně pokud mu (nevěrníkovi/nevěrnici) v cestě nestojí žádná překážka. Většinou ale platí: Kdo jednou podvede, podvede i podruhé. Považuje to za normální. Vlastně v tom nic moc špatného nevidí...
A - jestli jsem se něco v životě naučila, tak je to neohlížet se na slova, protože těmi se dá lehce snést modré z nebe, ale dívat se na činy - ty mluví za každého z nás nejvíce.