Zastavil jsem se uprostřed mostu přes řeku a opřel se rukou o zábradlí. Pohlédl jsem dolů do zelenavé vody a v zamyšlení se díval, jak pode mnou tiše plynoucí řeka zpívá melodii svých vlnek, zčeřených čerstvým větříkem. Přímo vedle mé dlaně, na dřevěném zábradlí, bylo vyryté srdíčko.  Krátce jsem se na ně zahleděl, pohladil je, a ukazováčkem zlehka opisoval jeho kontury.

Obrysy srdce ve dřevě už nebyly tak ostré jako tenkrát. I na nich se podepsal zub času. Tak přesně tady se to tehdy stalo...

*      *      *

     Psal se srpen 1968. Já tušil, že to přijde. V Rusku byl carem Brežněv a když se naivní Saša Dubček na setkáních s ním choval jako malý uličník, kdekomu bylo jasné, že Leonid se s ním mazlit nebude. Jako zpravodajci jsme měli své lidi i na druhé straně a tím i přístup ke snímkům z amerických vojenských satelitů. Nelhaly. Ocitli jsme se v beznadějné pasti, když se k našim hranicím ze všech stran hrnuly armády Varšavské smlouvy. Boj kočky s myší byl pro nás předem prohraný. A každému bylo jasné jako facka, že světové velmoci pro nás nehnou ani prstem. Aby se neřeklo, do Kremlu přijde pár protestních diplomatických nót a to bude tak všechno.

     Šéf sekce nás stáhl z akce už 19.srpna večer a posledním letadlem z londýnskýho letiště Heathrow nás poslal domů. A už za dva dny jsem nestačil zírat, jak na přistávací dráhu brněnského letiště sedal jeden obří Antonov za druhým. Byly jich desítky. Největší kurevský omyl ruské zahraniční politiky dvacátého století naplňoval náš krutý osud. Nejhorší byl ten první týden, kdy všem tekly nervy a v desítkách nesmyslných střetů umírali první lidé...

     V našem městě byla velká část ruských vojenských jednotek z hygienických důvodů dislokovaná kolem břehů řeky. Měl jsem volno a spolu s mladším bráchou jsme se vydali cestičkou podél vody prohlédnout si ležení vojáků. Několik z nich si na břehu řeky pralo své osobní svršky a onuce. Byli to všechno vychrtlí, na kost vyholení mladí kluci s uhrovitými tvářemi. Když jsme je míjeli, plachýma očima se na nás bojácně dívali, že jim krademe i to malé soukromí uprostřed jejich propocených a špinavých svršků.

     V trávě vedle cesty jsem zpozoroval nějaký předmět a zvědavě jsem k němu přistoupil. Byl to zelený oválný filtr do plynové masky. Tutově to byl drahý ostrý filtr, protože pro Rusy to byl válečný stav. Zvedl jsem filtr, za chůze si s ním hrál a spolu s bráchou jsme pomalu minuli skupinu diskutujících ruských důstojníků. Zabraní do hovoru, ponechali nás projít bez povšimnutí a my s bráškou jsme se blížili k mostu, za kterým začíná naše městská čtvrt. Vstoupili jsme na most. Vtom za našimi zády jako bič šlehlo několik ostrých povelů. Za námi se rychle vydali dva vojáci, nepochybně pro ten filtr do masky. Těsně předtím, než nás vojáci dostihli, jsem filtr hodil přes zábradlí do řeky a pokračovali jsme s bráchou dál v chůzi po mostě. Vtom vzduch prořízl ostrý výkřik:

      „Stoj!"