Tvrdil jsem mu, že nerozumím rusky. Pravačku měl na pistoli v pootevřeném pouzdře a levou rukou mi rozčileně šermoval před obličejem. Jeho přísné šedé oči si mne pozorně prohlížely, jakoby mi chtěly nahlédnout až hluboko do duše.

     Chtěl, abych pro potápějící se filtr doplaval a já se mu snažil vysvětlit, že neumím plavat. Mezitím filtr nabral vodu a zmizel nenávratně pod hladinou řeky. Důstojník, s varovně vztyčeným ukazováčkem, nám řekl ještě pár slov a se zamračeným pohledem nás nechal odejít. 

     Oddychli jsme si. Až po chvíli jsme si s bráchou oba uvědomili, jak málo chybělo a bylo po nás. Rusové tehdy stříleli i za daleko malichernější věci. Naživu jsme zůstali jen díky rozvaze důstojníka, co se mnou komunikoval. Narodil jsem se tehdy podruhé a říkal jsem si, že jednou to budu vyprávět svým vnukům a ukážu jim to místo, kde jsem kdysi přežil svou smrt...

* * *

     Pak se říkalo, že Rusové sami zastřelili pár svých vojáků za jejich prohřešky nebo kvůli úplavici, aby nenakazili ty ostatní. Uprostřed staré zástavby naší čtvrti je pahorek a na jeho vrcholku jsou hroby několika rudoarmějců, kteří tu padli na konci druhé světové války. Životní náhody jsou nevyzpytatelné. Když v osmašedesátém jeden z vojáků, kteří tu tábořili, zjistil, že je poblíž obce, kde je pochován jeho vlastní otec, šel k hrobům poklonit se jeho památce. Když se vrátil ke své jednotce, byl pro dezerci zastřelen... Spolu s ostatními ruskými vojáky je zahrabán za řekou, v těch Bohem zapomenutých místech. Dneska si na to nikdo už ani nevzpomene. V těch místech se chvějí osikové keře a uplakané větve starých vrb se tam smutně sklánějí k vodní hladině...

     Vzdychl jsem a pousmál se. V životě jsou pocity, které se nezapomínají a nepotřebují svá pojmenování. Naposledy jsem pohladil bříškem prstu srdíčko, vyřezané kdysi z lásky do dřevěného zábradlí mostu.

     A napadlo mne, že to svým vnukům raději ani nepovím. Stejně se o tom jednou budou učit ve škole. Dost už bylo toho věčného připomínání válek. Nadešel čas, kdy je třeba začít o tom mlčet. Aby všechny děti světa se mohly už jenom smát...

Anquetil

Komentáře (3)

Zobrazit/Skrýt komentáře Anquetil : mamča Otázka je, jaký bude zrovna režim, a CO o tom ty děti budou ve škole učit. V poslední době mám pocit, že dějiny (a to i ty nejstarší) jsou podezřele pružné. červenec 11, 2008 11:59 Až mi naskauje husí kůže... : wendy Jo a jen to těm potomkům pěkně převyprávěj sám, ony dějiny a dějepis - to není někdy vůbec to samé ! červenec 14, 2008 09:50 PS:: : wendy Tu fotku s tankem, nemlich tu samou, mám nalepenou ve vzpomínkovém sešitě s názvem "1968 " I ty ostaní fotky jsou nějak známé, povědomé. Jsme holt pamětníci. červenec 14, 2008 09:52

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující