Ale my s bráchou jsme nedbali a šli jsme dál, jakoby se nechumelilo. Mozkové závity se mi rozběhly na plné obrátky. Mít tak u sebe svou soukromou devítku Parabellum, neměli by ani tu nejmenší šanci. Než by stačili sáhnout po samopalech, ten můj strašlivý kanón by je hodil dobré dva tři metry dozadu.  

     Ale ti ostatní by z nás potom svými samopaly beztak udělali fašírku. Ještě že jsem svou krochnu nechal doma, stejně tak i služební placku s osobním podpisem ministra vnitra.

     Obě služební zbraně jsem obě měl v práci a u sebe jsem měl jenom občanku s kamuflovaným razítkem výzkumáku, takže žádná sláva.

     Kdoví, možná právě některý z těchto ruských vojáků mě tu dneska dopoledne kontroloval, když jsem tudy projížděl služebním vozem. Uniforma krade tvář, mohl to být kdokoli z nich.

     Stačila mi jediná kouzelná věta, pronesená rusky a vojáci, s očima plnýma posvátné úcty, mě nechali projet i bez kontroly mého služebního auta, prošpikovaného setsakramentsky drahou elektronikou. Ale to bylo ráno a teď se naše role vyměnily. Teď jsem řadový občan se vším všudy a oni si se mnou mohou dělat, co chtějí...

* * *  

     Vtom se ozval zvuk natahovaného závěru samopalu.

     Oba jsme zkameněli.

     Jestli někdo uvažuje, co všechno by mu proběhlo hlavou ve vteřině, předcházející smrti, tak to řeknu úplně přesně.

     Nic.

     Naprosto nic a hlava je úplně prázdná v očekávání, že za vteřinu přijde konec... Podíval jsem se na dřevěné zábradlí mostu a zahlédl tam vyryté srdíčko. Kdo a komu je tam z lásky vyryl?

     To jediné mi blesklo hlavou v očekávání té příšerné pecky, která bude znamenat konec...

     Všechen čas se v tu chvíli zastavil. I ptáci přestali zpívat a nastalo neuvěřitelné ticho, rušené jenom ráznými kroky blížících se vojáků. Ale nestalo se nic, vůbec nic. Ti dva nás pod namířenými samopaly dovedli zpátky k důstojníkům. 

     „Pačemů vy éto brósili v reků?" pustil se do nás nejstarší z nich. Ostatní důstojníci mlčeli a jen přihlíželi. Určitě to byl politruk, jejich slovo mělo u Rusů odjakživa největší váhu.

     A já ho ještě drze provokoval:     „Cože jsme brousili?"