|
 Můj manžel je dobrodruh. Jo, kdyby zdolával osmitisícovky, sjížděl vodopády na indiánské lodičce nebo si po práci odskočil na gumě z mostu. Nic takového. On hazarduje ve smečce osamělých a mužechtivých vdaných paniček. Nutno podotknout, já jako jeho žena mu opravdu, ale opravdu nerozumím.
Takže se ani nemůžu moc divit, když jim to se smuuutnýma očima a několika povzdechy sděluje. Má pravdu. Nemám na to... 
Zatím probíhají jeho dobrodružství formou virtuální. Má strach, drobek. Nejspíš si myslí, že bych na něho vzala ten největší nerezový hrnec s dvojitým dnem. Au, to by bolelo. Ale zatím můj milý netuší, že by mi konečně nasadil kříííídla. Tedy, ještě jsem úplně nedozrála. Jeho poslední virtuální i nevirtuální případ byla kolegyně. Krásná, éterická třicítka. Děti dvě v pubertě. Její manžel – dosud nepříčetně zamilovaný a žárlivý hlídací pes. Těžko bych se vedle ní mohla postavit. A tak si můj muž nejspíš uvědomil, o co vše vedle tlustopr*elní manželky přichází, a rád a dobrovolně si nechal nabourat svůj intimní smskový prostor. Nájezdy byly hustéé. Nakolik odolal, či ne – nevím, opravdu ne. Nebýt toho úhlavního nepřítele (pípajícího mobilu), jehož blikající chřtán mě dávno pohltil, jsem spokojená a kvokající, unesená nekonečně pohodlným rodinným životem. Bohužel, se stalo a v současné situaci se biju do hlavy. Dokud je neodhalím a to tak, že on bude na ní, popř ona na něm nebo i jinak, vím velké, převeliké prd (omlouvám se za poněkud vulgární slovíčka, ale to se jinak nedá!). Samozřejmě jsem prostestovala a to docela hlasitě. Co se stalo? Nejsem tak naivní, že bych opravdu věřila, že nic neprobíhá. Změnilo se maximálně to, že se manžel konečně poučil a řídí se Šmolkovou slavnou parafrází – mazat, mazat, mazat. Chtěla bych ještě vysvětlit, co mě vede k takovým úvahám a proč se na celý problém dívám už docela nehystericky a vlastně pobaveně, a naštvaná jsem maximálně na sebe. Nedávno mě manžel vyvedl na firemní akci. Byla tam i zmíněná dáma. Chodily jsme kolem sebe ve velkých kruzích. Ona si o mě pravděpodobně myslela, že jsem příšerně trapná nechápající a natvrdlá manželka, já o ní, že je kráva. Manžel se na ní pěkně usmíval a já jsem si říkala – buď veselá, nic jiného stejně nemůžeš. Tři rány pěstí, přesně mířené, kolenem do žaludku a následný hod na tvrdou podlahu, by dlouhodobě neřešily vůbec nic. Tak jsem se křenila, bavila, pila, hrála bowling - a to vše s dlouhonohou gazelou za zády. Zároveň jsem si při nudném hovoru s páně manželovým šéfem uvědomila, že nevědomost je sladká... a hlavně, že já teď žárlící a sledující, prohrávám na celé čáře. Oni můžou všechno: smskovat, mailovat, psát si básničky, chichotat se při obědě a já nemůžu nic, vůbec nic. Nechala jsem se zatáhnout někam, kde nemám co dělat a hlavně kde nic nezmůžu. Jo, možná vlastně zmůžu, konečně snad přestanu sázet na špatné koně. Leopolda
|
)
