|
 Jistě jste si všimli, jak některé ty řetězové dopisy tvrdě útočí na naše city... Některé ty popisované příhody jsou snad i převzaté ze života (nu, spíš myslím, že jsou to "original from Reader´s Digest"). Jeden čas jsem odebírala jejich "Výběr - nejčtenější časopis na světě". Byl sice hodně drahý, ale čtení v něm opravdu zajímavé a absolutní všehochuť.
Přiznávám, že jich ještě pár mám doma a nedávno, když jsem zase dělala v okolních domech sbírku pro charitu, někdo mi položil na rohožku celou tašku těhle útlých knížeček. Ty jsem, to přiznávám - odložila stranou, a "pošlu je dál do světa" až po přečtení. Ještě než vám tu ukážu, jaký dopis jsem dnes k opublikování vybrala, chtěla bych, jen tak pro legraci, vyjmout z jednoho Výběru následující seznamovací inzerát: Osamělé vdově se stýská po manželovi. A tak hledá lakomého, tvrdohlavého, líného, nesnášenlivého, starého podivínského troubu pro společný život. 
. 
Bylo jedno slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu očí a nikdy nic a nikoho neviděla. Každého nesnášela, až na svého chlapce. On byl stále s ní, ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, že kdyby někdy mohla vidět, hned by se za něho vdala. A tak se pak stalo jednoho dne, že se konečně, po dlouhé době, našel dárce, který ji mohl dát zdravou část svých očí. A tak se těšila, že konečně uvidí svět a taky svého přítele. Chlapec se jí hned po operaci přišel zeptat, jestli si ho vezme. Dívka se usmála, ale když otevřela své „nové“ oči a uviděla ho, byla v šoku. On byl slepý… A tak začala přemýšlet o svém novém životě a nakonec slepého chlapce odmítla. Ten smutně odešel. Po pár dnech jí přišel dopis. Byl od něho. Chlapec jí děkoval za všechny krásné chvíle, které spolu prožili. Na konci dopisu stálo: „A dej, prosím, pozor na moje oči…" . . . . . Tak tohle je síla, uznej, už jsem toho přečetla moc, ale toto je jedno z nejsilnějších, takže ti to musím přeposlat. No řekni: s tímhle se člověk nesetká každý den… Připomíná mi to trochu tu příhodu, kdy u stolu v kavárně sedí krásná mladá žena, přisedne si k ní mladík a chce se seznámit. Je milý, příjemný, vkusně oblečený, dobře se vyjadřuje, vše OK. Po chvíli se dívka omluví, že si odskočí - a jak vstane, chlapec zjistí, že měla pod stolem berle a prapodivně kulhá. Když kráska odešla, chlapec uteče. Sedne si někam až na druhý, zastrčený konec kavárny. A happy end? Má to jen end, ale pořádný. Berle byla kamufláž, zkouška, on neobstál...
Co vy na to, přátelé: myslíte, že se to opravdu stalo, nebo je to zas jen a jen internetová poezie? d@niela
|
