Už samotné dny před jednadvacátým srpnem byly takové jiné, než běžné všední dny 68. roku. Něco viselo ve vzduchu. Z rádia bylo slyšet cosi, co jsem před tím nikdy v minulosti z rádia neslyšel. Úplně jiná politika a jásot davu. A také jiná kvalita vysílání. V prvních měsících a dnech to bylo nadšení z politiky našich tehdejších představitelů....

     Ale vzápětí pak - obavy o osud pana Dubčeka, Svobody a dalších členů vlády, které si pozval na kobereček sám velký Brežněv. A protože jsme si přestali čistit zuby po vzoru Sovětského svazu, došlo k tomu, k čemu došlo. Nevím, nevím, kolik procent národa by šlo za nynějším předsedou vlády jako tehdy za Dubčekem...

     Jedním uchem jsem sledoval Československý rozhlas, druhým jsem poslouchal morseovku na své, tehdejší, doma postavené radiostanici a pomalu otáčel ladícím knoflíkem. V tu dobu už se na Václaváku objevovaly tanky a Národní muzeum utrpělo první šrámy. Byl obsazen i rozhlas. Po kolikáté už? Ve zprávách hovořili i o prvních mrtvých z řad protestujících Pražanů, prostě děs. Všiml jsem si, že mnoho radioamatérů jak od nás, tak i z ciziny, přestalo dodržovat povolovací podmínky (ve znění tehdejších podmínek mj. bylo černé na bílém, že se nesmíme bavit o politice) a že se otevřenou řečí baví běžně o politické situaci u nás a mnozí nám nabízeli komunikační pomoc či další předávání zpráv k různým adresátům. Všiml jsem si také, že se vytváří jakási radiová síť, jako náhrada za mnohde již nefungující telefonní spojení. To bylo skutečně obdivuhodné.

     Kdo to vše zorganizoval nevím.

     Stejné to bylo s rozhlasem. Byl obsazen vojáky, ale přesto vysílal. Kvalita byla sice všelijaká, ale to nebylo tehdy důležité. Důležitý byl obsah. Vysílalo se z různých míst, ta se postupně měnila a místo obsazených vysílačů se využívalo nedávno tak „potřebných" a aktivních rušiček, které se postupně klíčovaly tak, aby byly nezaměřitelné. Na poslechu to sice bylo znát, ale to nikomu nevadilo.

     Teprve se rozednívalo, když mě vzbudil zvonek u dveří. Rozespalý, po probdělé noci u radiostanice, šel jsem otevřít. Za dveřmi stáli dva pánové. Před očima mi mávli jakýmsi odznakem, což jsem v rozespalosti vůbec nevnímal, ale všiml jsem si, že pod rozepnutým sakem měli oba pouzdra s kvérem. Hmmm. Nemám se prý zlobit, že mě takto časně budí, ale mají prý rozkaz přivést mě i s mojí radiostanicí do fabriky.

     Po chvíli nechápavých dotazů a následného vysvětlování jsem vše zabalil, oni mi i pomohli ji naložit do auta a odjeli jsme do chemičky. Tam byl už i můj tehdejší šéf a sdělil mi, že se na tom usneslo v nočním zasedání vedení podniku a ostatní složky, že jsem uvolněn z pracovního procesu pro komunikační účely, že mám uvolněnou kancelář, že si máme natáhnout anténu na administračku a že se tam budeme střídat ve službách ještě s jedním kolegou, také radioamatérem. Jak jinak, že?