|
 Každá z nás si jistě nejednou v životě položila otázku, kdo nebo co jsou to vlastně muži. Teorie se různí, názory se rozcházejí člověk od člověka, žena od ženy, ba co - dokonce už i hodinu od hodiny. A tak jsem jednoho dne i já přemýšlela o mužích jako o lidském druhu a přes všechny krásné i zaškobrtnuté vzpomínky jsem došla k přesvědčení,
že muži jsou jednou ze dvou skupin označujících sami sebe jako lidé.
Já však vnímám muže jako ohrožený druh, jako etnickou skupinu, která sice není na vymření, ale u které v důsledku značné degenerace (vznikli přece všichni muži z Adama a všichni z těchto potomků dále žijí a rozmnožují se na stále stejné modré kouli) upadají některé důležité morální, etické a mravní hodnoty. Boj o přežití nejsilnějších jedinců už není výsadou bystrého mozku, orlího zraku, pružných a ohebných svalů, ale stále více se přesouvá do oblasti bohatého papínka, známé doktorky na alergologii a nebo jen neexistence svědomí. V oblasti rozmnožování je to stejné - místo zdravých zubů a mužného pižma se bere v potaz více naducaná peněženka, přepychový byt s terasou a kolínská od Davidoffa. Ne, že bych upřednostňovala upocené zarostlé drsňáky vonící stokou, to zase ne, velmi ráda se podívám na zdravý exemplář mužského pohlaví, a jestliže narazím na mou oblíbenou vůni vody po holení, hnědé oči, bystrou duši a smysl pro humor, jsem ochotna pustit igelitky s nákupem na zem pod kola projíždějícího tiráku, zapomenout na děti a psa a dát se mu celá, tělem i duší. Zvláštní je, že tato kombinace se většinou nevyskytuje ve správné variantě, vždy chybí jeden z těch čtyř základních elementů. Přes všechny další okolnosti (například obdiv k majitelům terénních vozů 4 x 4, dřevem obložených chat v lesích s krbem a kožešinou před ním a navzdory mé posedlosti po čokoládových očích i k jednomu modrookému blonďákovi s ustupujícím čelem) stále více pokukuji po filmech pro pamětníky s Oldřichem Novým a obdivuji uhlazené gentlemanství stejně tak jako drsnost, čestnost a odvahu westmanů, kovbojů a zálesáků a odvahu a víru v lepší život všech těch průkopníků osidlujících americký západ. Jo, to já kdybych byla chlapem, snažila bych se mít svůj klan. Vybudovat stejnojmenné impérium, mocné, pevné, snažila bych se vybojovat dobré jméno a pověst, která předchází svého nositele o dobrých deset mil napřed. Zplodila bych nejméně čtyři syny - pokračovatele rodu a počítala s tím, že aspoň tři z nich budou mít další a další syny, kteří ponesou dál hrdě jméno mého klanu, a ten čtvrtý že se bude bít za čest, slávu a jméno rodu a samozřejmě zplodí také další a další syny, kteří sice neponesou rodové jméno dál do budoucnosti, zato budou šířit všechny geneticky předávané vlastnosti, barvou očí a vlasů počínaje a tvarem nosu a tvrdohlavostí konče. Ženy bych lovila na své obrovské drsné ruce, které se stejnou něhou, s jakou hladí ženská ňadra, dovedou pochovat i nemluvně. Jo, já jako chlap, bych se rozhodně řadila do škatulky nejohroženějšího druhu - tedy drsných gentlemanů, kteří dnes již patří k té vymírající odnoži mužského plemene. Zůstalo jich ještě pár (ale dost možná že víc, než si myslíme), ti se však vzhledem k módní linii vývoje zdokonalili co se maskování týče a předhonili v dokonalosti svých mimiker i chameleóny. Díky svému ochrannému zbarvení a dokonalé přizpůsobivosti k okolí se tento zlatý genový fond našich mužů stává stejně tajemným a nedosažitelným jako poklad na Oak Islandu. Jsou tu stále ženy, které tuší, že tito muži ještě jsou, našly se i hledačky, které při lovu na dokonalého muže narazily na méně dokonalé, leč rozpoznatelné „skorodokonalé muže", pár se jich nevzdalo dosud a hledají a hledají... Ale - když už jsou u cíle, tak jim dojdou peníze nebo síly (stejně jako hledačům pokladu na Oak Islandu). Uznejte - není to kruté? Tak jim držme palce, ať se jednou najdou. Kdy? Snad dnes... snad někdy... snad jindy... snad nikdy? Vodoměrka
|
/.Jinak mě docela překvapil manžel - po všech hovorech - no hlavně když jsou všichni v pořádku - teď při narození vnuka od syna prožíval a přetrvává to, neskutečnou euforii.
Omlouvám víly za jejich pohádkovou nereálnost, ale myslím si, že autorka už dozrála. Už snad nevěří na čarodějnice a na bludičky, nebo jo? 
