|
 Debatu na toto téma vyslechla paní má včera v tramvaji. Dva studenti mateřské školky řešili problém vzhledem k věku poměrně fundovaně, jen se nějak nedokázali přesně shodnout, jestli si musí lehnout tatínek na maminku nebo maminka na tatínka a jak moc přitom musí být oblečeni.
Svůj spor předložili paní učitelce, která jim s moudrostí vlastní mnohým učitelům na mnohých školách všech stupňů, sdělila, že děti nosí čáp. Jistěže tramvaj není nejvhodnějším prostředím pro přednášku o dělání dětí, bohužel se mi ale zdá, že pro některé „vzdělavátele" není vhodné prostředí zřejmě nikde. Když mi manželka tu historku vyprávěla, oba jsme si vzpomněli na základní pedagogickou poučku, že dětem se dá vysvětlit v podstatě cokoliv a oni to pochopí a akceptují, pokud je vysvětlení přiměřené jejich věku. A báchorka o čápech podle mě není především přiměřená tomuto století.
Pochybuji, že paní učitelka si později udělala čas a pokusila se uvést ve vhodnější situaci ,záležitost na pravou míru". (Ale můžu se mýlit, už se staly divnější věci, například když Bobošíková kandidovala proti Dolly Buster; kdo by to byl kdy řekl, že se tyhle dvě stanou soupeřkami), ale to jsem dost odbočil... Docela by mě zajímalo, jestli mají učitelé v mateřských školkách nějaký pokyn, jak dělat z dětí blbce, nebo jestli to byla soukromá iniciativa této konkrétní „pančelky".
Hodně jsem si lámal hlavu, než jsem si vzpomněl, jak jsme v tomhle věku odpovídali na podobné dotazy našim dětem a přitom lámání se mi vybavilo, že naše dcera nás podobných rozpaků ušetřila. Ačkoliv, vlastně nás jen přivedla do jiných. Stalo se to, když jí táhlo na devátý rok. Šel jsem s dcerou do knihovny a jak mám ve zvyku, skoro hodinu se toulal mezi regály. Ne, že by knihovna byla tak velká, jen já jsem strašně vybíravý. Když jsme měli vybráno, ,jen letmo jsem zkontroloval, co si půjčila dcera. Mimo jiné, jakýsi komiks. Neručím za název „Petr, Ida a miminko", ale ručím za to, že byl švédský. Na zadní straně sešitu jsem zahlédl jakési varování. Přelétl jsem jej očima, pak jsem sešit otevřel, a na straně 76 bylo úplně všechno a bylo to popsaný. Jednalo se o komiks , který ve Švédsku kupují rodiče dětem před narozením sourozence. Vysvětlení zde podané bylo vkusné, neucintané, svým způsobem věcné a nevynechalo ani orgasmus. Divím, se, že to tu někdo prudérní nezrazil a kdoví jestli se dílko dočká dalších vydání, nebo jestli tiše nezmizí z regálů a už se nevrátí. Přesto se přiznám, že v první chvíli jsem se zarazil a řekl dceři, že možná bude lepší, když si tu knížku napřed prohlédneme s maminkou. A moje dcera, přímo před vyvalenými zraky obou knihovnic, opáčila, že nechápe proč, poněvadž knihu četla už loni a půjčuje si jí proto, že se jí hodně líbila. Zatvářil jsem se poměrně nejapně, podrbal se ve zbytcích vlasů a odvětil : „Aha". Nic jiného se dělat nedalo.
Díky modernímu švédskému přístupu a asi i díky tomu, že kniha nějak proklouzla cenzurou, jsme byli ušetřeni jedné rodičovské povinnosti, která se tak u nás omezila na otázku, ,jestli v knize něčemu nerozuměla. Řekla, že rozuměla všemu a tvářila se skoro dotčeně. Někdo by v tom mohl vidět předčasnou pubertu. Dnes dceři táhne na čtrnáct a zatím se nezdá, že by ranná četba švédských textů na ní zanechala nějaké následky. Vlasy si barví na rozumné barvy (žádná zelená) , netouží po piercingu na žádné části těla, pokud kouří trávu, tak to velice dobře tají, ani cigarety se mi neztrácejí - zkrátka, docela přijatelný teenager.
Uvidíme, jestli se nevyskytnou nějaké neblahé projevy později. Můj strýc mi už od jejího narození říkal : „Malý děti, malý potíže". Když bude hodně zle, pořád ještě můžu žalovat toho nakladatele... Martin Marx, Praha
|
