 Evropa je už ve své podstatě unikátní světadíl. Je složena z mnoha národů, z nichž jen některé se exkluzivně cítí Evropany, většina směřuje svojí kulturou a vazbami jinam. Dnes už se sice Angličané vymanili z EU, ale jejich příbuzní a s nimi spojení (severské národy, Nizozemci) stále inklinují k Anglii a USA více, než k centru EU. Iberský poloostrov má blíže k Latinské Americe, Balkán k Turecku a Rusku.
Opravdu niterné spojení s Evropou
je jen u Němců, Francouzů a Italů. K tomuto centru patřil ve středověku i
Český stát. Dnes ovšem nepatří. Je to dáno nepříznivým průběhem historie
posledních století. S odstupem od komunistické doby nastává jakési jasnější a
pravdivější porovnávání historických jevů. Mladí lidé toho sice mnoho o své
historii neznají, ale komunistická doba jim už nepřipadá nějak nepříznivá,
obzvláště proto, že nevidí žádné jiné použitelné opoziční hodnoty vůči dnešnímu
establishmentu. Ohledně německého nacismu ovšem zůstává povědomí na svém místě:
Lidice, koncentrační tábory, pronásledování vlastenců, hrdinný boj partyzánů a
vyhlazení Židů stále převládá a není ani nic nového, co by nějak nám Němce
přiblížilo (vyjma dobrých pracovních míst v Německu).
Obavy z Německa ale
přetrvávají, zrušení práva veta a volné hlasování v EP budí obavy z německé
hegemonie a ztráty naší samostatnosti. Snahy o integraci zavání germanismem,
zvláště je patrné v přepisování historie. Nakonec jsou USA a pro mnohé i Rusko
bližší než Německo a tím i celá EU. Jakápak integrace? Srdeční záležitost určitě
ne, snad nějaká výhoda.
Ani s jinými národy to není odlišně
(jak vidíme v okolních státech). Jak může tedy vzniknout vnitřně pevná velmoc,
která by vystupovala navenek jako celek? Jedině indoktrinací národů. Jakákoliv
snaha ovšem budí odpor a zvyšuje v lidech přesvědčení o zaprodanosti elit.  Evropa není Amerika, kde státy
vznikaly všechny stejným způsobem a měly podobný, dokonce stejný osud. V
Americe vznikly vlastně jen dva národní okruhy -podle jazyka a převažující
kultury. Určitě se lépe integrují Argentina s Chile a Bolívií než Česko s Německem.
Určité integrační možnosti jsou sice mezi slovanskými národy, ale ani to se
neosvědčilo. Říše totiž potřebuje silný státotvorný národ, ostatní se mají
přizpůsobit. To se ovšem dobrovolně nestane, protože to připomíná násilné
německé nacionalistické počínání. Evropa je tedy bez šance nějaké pevné
integrace. Nepomůže ani násilí, každé takové jen odradí a posílí vnější síly,
které budou vystupovat jako zachránci národů. To mohou být Američané, stejně
tak Rusové nebo Turci.
Současná politika EU spočívá v
jakési nové spojovací ideji, která je nazývána progresivismus. Nesouvisí nijak
s minulostí, a je úplně nová. Už horší a více zničující ideu s však
integrátoři nemohli vymyslet. Její ekologická odnož bojuje za green deal,
ekologická opatření upevňující centrální moc, direktivní metody, za systém dotací beroucí iniciativu, za diktát,
místo přirozených mechanismů podporujících kreativitu.
Její sociální odnoží je obhajoba
práva menšin. To ovšem nejsou národní menšiny, jsou to antropologické, případně
sexuální odchylky. Menšinou jsou prý i ženy… (Nebudu polemizovat s touto
ideologií, učinil jsem to už mnohokrát.) Je to antihumanistické tažení. Zároveň
má do Evropy nastěhovat lidi z odlišných etnických a kulturních okruhů. To má
být tedy nová evropská idea?! Takovýto kontinent má vytvořit silnou říši, aby
obstál v soutěži s novými hegemony, kteří se vynořují?!
Dosud se skrývala Evropa pod křídly
USA. Amerika měla zájem, aby Evropa nepodlehla komunistické ideologii nebo
přímo sovětské moci. Proto intervenovala v Evropě hospodářsky i mocensky.
Zatímco staré koloniální státy (Anglie a Francie) ztratily svoji moc ve světě,
USA je podle možností nahradily. Bránil v tom jen sovětský blok, a proto
hegemonie USA nad světem nebyla absolutní.
Po pádu komunistických režimů a sovětské
moci se Amerika postupně stala hegemonem, zasahovala do rúzných konfliktů a
uplatňovala svoje zájmy. Během posledních třiceti let se už několikrát chtěly
USA setřepat patronace nad Evropou, která se pro ně spíše stávala balvanem.
Mezitím se objevily na světové
scéně nové velmoci. Především Čína a Indie. Rusko se do značné míry obrodilo.
Americké mocenské skupiny si postupně našly zdůvodnění, proč v Evropě zůstávat.
Důvodem také bylo, aby se Evropa příliš neosamostatnila a nepřidala se třeba k
Číně nebo Rusku.
Rychle se začaly likvidovat všechny
možné příležitosti k ruskému vlivu. Plynovody North Stream vypadaly jako
pupeční šňůry s Ruskem a proto se muselo dosáhnout jejich likvidace. Amerika
nasadila novou iniciativu vlivu v Evropě. Tento vývoj v poslední době známe. Třicet
let nevšímavosti Ameriky skončilo. Jestliže jsme pociťovali určité tlaky z EU,
dnes se do nich vkládají vlivy USA.
Někdy jsou protichůdné. Američané
si přejí národní sounáležitost napřenou proti Rusku a k tomu potřebují jistý
nacionalismus. EU chce národy postupně likvidovat a nacionalismus je
nepřípustný. Válka potřebuje mladé zdravé muže v dostatečném množství, výchovu
k tělesné zdatnosti a sounáležitosti (tedy k sociocentrickým cílům), ale
evropská ideologie podporuje pouze hédonická lidská přání.
EU chce Green Deal, ale zbrojení a
válečná tažení jsou jakousi antitezí. Boj o zdroje surovin (naftu a plyn)
ukazuje, že globální mocenské síly ekologii moc vážně neberou, jinak by neobnovitelné
zdroje nepotřebovaly a vystačily si s větrníky a solárními panely.
Dnes se tu oba cíle mísí. Je až
směšné pozorovat ideový chaos establishmentu. Také je vidět, že vlády v
poslední době žádný viditelný a stabilní cíl nemají. Akceptují, co „vidí na
očích“ mocných. Což může být cokoliv…
Vlastimil
Podracký
|
