 Na světě se děje hodně smutných věcí. Smutných nejen proto, že se dějí a jakou bolest způsobují, ale i proto, že většině z nich jde snadno zabránit. Jsou smutné věci, kterým zabránit nedokážeme – třeba smrt. Nad řadou věcí ale máme mnohem větší moc, než si myslíme. Máme totiž moc nad sebou samými a nad svým chováním. V rukách držíme opratě vlastního přístupu ke světu a je smutné, kolik z nás rezignuje a nechá se vést splašenými koni místo toho, aby se snažili používat opratě tak, aby netrápili koně ani nesráželi ostatní vozy ze silnice.
Je smutné, že tak často věnujeme většinu energie tomu práskat bičem všechny
kolem sebe místo toho, abychom se soustředili na jízdu správnou cestou. Důležitý není jen cíl, do kterého si myslíme,
že jedeme. Důležité je také to, jakým způsobem tam jedeme.
Smutných věcí je hodně…
Je smutné, když si člověk dá špunty do uší aby neslyšel pravdu, která se mu
nelíbí a aby mohl dál žít v iluzích.
Je smutné, když si člověk nasadí na oči klapky a vidí jen to, co se mu
hodí.
Je smutné, když vytrhané zlomky informací používá jako pravdu a staví na
nich. Poctivá stavba ale nevznikne bez poctivých základů. I dobré úmysly
vytvořené z polopravd jsou pořád jen…kvalitní cihly postavené na bahně.
Kdo?
Nejsmutnější je, že to děláme všichni.
Když ignorujete určitou skupinu informací, život se stává tak krásně
jednoduchým. Můžete bagatelizovat. Můžete vše zjednodušovat na černou a bílou.
A při výběru jen ze dvou barev není třeba přemýšlet – život je pak TAK
jednoduchý!
Prostě vezmete kousek pravdy, zacpete si uši a jednáte podle toho zlomku.
Když posloucháte jen to, co se hodí, ve vlastních očích nechybujete. Nemusíte
přehodnocovat. Nemusíte se adaptovat.
Vždy máte pravdu. Nikdy se nepletete.
Jak je možné, že v těch miliardách sporů, co spolu lidi na Zemi vedou, mají
pokaždé obě strany pocit, že jsou v absolutním právu? Jak to, že je gigantická
informační síť mezi lidmi tak chybová a působí tolik škod?
Proč?
Protože se většinou neposloucháme. Ne opravdu, se snahou pochopit proč si
druhá strana něco myslí.
Cíl?
Všechny cesty, které si volíme, vedou do jednoho cíle – všichni umřeme.
A ta cesta je příšerně krátká.
Udělejme si tu cestu hezkou.
Poslouchejme se.
Přemýšlejme.
Nezavírejme uši ke všemu, co se nám nehodí slyšet.
Naše cesta je krátká, tak se na ní,
doprčic,
chovejme jako bytosti s rozumem.
NIKOLA
BORNOVÁ
.
|
