 Světově uznávaný geolog, přírodovědec, geolog a paleontolog, „písmák“ i sběratel, docent Václav Ziegler, je skutečným znalcem přírody. Dlouhé roky pracoval v Muzeu Českého ráje v Turnově, byl prvním profesionálním pracovníkem CHKO Český ráj a nyní je dlouhodobým předsedou správní rady Geoparku UNESCO Český ráj. Nepřetržitě sleduje a studuje přírodu Českého ráje a Podkrkonoší již od počátku šedesátých let minulého století. Je znám i jako skvělý vypravěč a popularizátor přírody... Následujících pár řádek o těchto současných jarních dnech, z ruky pana profesora, nám poslal Pepa Kouba. To jsem jel
tuhle - bylo to 27. března - autobusem do svého Městečka za kočkami. Déšť,
který byl doma ve velkém městě, vystřídal sníh, který pokryl nejen silnici a
příkopy kolem ní, ale i skály, domečky i les a hlavně pole a louky. Nicméně
mezi tím bílým sněhem bylo zřetelně vidět řádky zelenajících se ozimů a na
loukách a stráních, ba i v těch příkopech, chomáče zelené trávy. A
vzpomněl jsem si, že naši předci, staří Slované - ani nevím, v které
knížce jsem to četl, snad o tom psal Karel Jaromír Erben - měli rok rozdělen na
bílé, zelené, červené a žluté období. A tak mě napadlo, jak výstižné je jejich
přirovnání k našim pojmům jaro, léto, podzim a zima.
Ostatně také
názvy slovanského původu. Toto výstižné přisuzování barev se odráží i
v názvech některých našich měsíců, když nekopírujeme otrocky názvy
latinské a od nich odvozené názvy německé, anglické a ba i ruské.
Zejména pojmenování červen a červenec sedí, no jako… Jsou
bezesporu nepokrytou odezvou toho, že po kýženě očekávaném období šťastné jarní
zeleně se tu i onde, zpočátku pouze nesměle - vzpomeňte na třešně májovky, ale
postupem času zcela nepřehlédnutelně, že získává naše krajina stále více na
červenosti. Květy pumpavy, kohoutku lučního, kuklíku potočního, knotovky lesní
a všech těch kyseláčů, vstavačů, kakostů, všivců, smolničky, hlaváčku letního,
hvozdíků a zejména vlčích máků a kdysi i koukolu polního a růže šípkové, se
naše krajina promění v červenou.
Do toho zapadnou i aleje třešní, pokud je zlovolná ruka nevykácela,
a červená znamená teplo a vše se spojí ve zrajícím obilí a slavnostmi žní, jimž
nakonec stejně vévodí červené barvy dožínek. Jak krásná je v tu chvíli
naše vlast. Však postupně rozkvetou slunečnice a žlutá barva se objeví ve svých
nejčistších tónech posledního obilí a žlutá barva se stává představitelkou
jasu, světla a vznešenosti. Zlátnoucí plody jabloní, hrušní, ba i mirabelek
vnímáme prostřednictvím našich smyslů jako pocity jemně vzrušujícího nadšení ze
žlutohnědých barev opálených lidských těl, aniž bychom si uvědomili to, že nad
hlavami nám začnou žloutnout listy javorů, lip a dalších mnohých stromů.
Podzim převzal vládu a dal lesům houbové nadělení mnohdy
se žlutohnědými hlavičkami mnohých hub. Brzy se budeme brouzdat tím nádherně
barevným spadaným listím i žloutnoucí trávou našimi lesy, zahradami, sady,
parky a jemně sejmeme z modřínu jeho žluté jehlice. Na polích zežloutne
kukuřice a ba i listy a stonky bramborové a země vydá svou úrodu. Také chmelové
šišky, zbylé na chmelnicích, přejdou ze zelené barvy do žluté a žlutá je i
barva pěnivého moku. Postupně se žlutá však změní v hnědou barvu (i ta je
odstínem žluté, říkejte si, co chcete, já to tak vidím!) zoraných polí a půda
vonící samou svou podstatou vyvolá v nás pocit bezpečí.
Již brzy ji přikryje bílá barva jinovatky, námraz a sněhu,
průsvitný led spoutá potoky a nad vypuštěnými rybníky se budou válet těžké,
však bílé, pozdně podzimní mlhy. Bílá je barva klidu, kéž by nás neopustil.
Bílá však bývala i barvou smutku a smrti, a z ní tu a tam vyzařovala pro
jistotu zelená barva smrčků, jedliček i borovic, coby barva naděje v lepší
příští.
Jsem si jist, že samotné vnímání barev je přitom tak silné a
ohlušující, že velice často překračuje hranice pouhých zrakových vjemů. Ano,
uvědomil jsem si to v tom autobuse, který po šedivé silnici míjel bílá
pole, pokrytá sněhem, z něhož, ne tu a tam a sporadicky, bylo vidět řádky
zelených ozimů a zelené chomáče trav na loukách a v příkopech. Zelená se
drala vzhůru, zelená je barva naděje, v kterou věříme a věřit
nepřestaneme. Ona přijde, a přijde s ní jaro, co na modrou oblohu sluncem
ozářenou vyžene bílé obláčky. To proto, abychom nezapomněli! Budiž požehnané
barvy naší přírody, tohoto chrámu, jemuž bychom se měli kořit a ne ubližovat! A
vězte, že zelená je barva Vzkříšení! A ve Vzkříšení je naše naděje!
A prosím, odpusťte mi to barvené velikonoční zamyšlení!
Václav
Ziegler
|
