Když zdravotníci a lékaři, kteří znají omezení moderní medicíny, onemocní nevyléčitelnou a smrtelnou chorobou, velmi často se rozhodnou nevyužít život prodlužující léčbu. Jeden americký lékař napsal, proč je nejlepší zemřít v klidu a pokoji doma, než umírat pod sedativy sám, mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje. Před několika lety si jeho známý, Karel, velmi respektovaný ortoped, našel malou bouli na břiše. Požádal svého kamaráda chirurga, aby se na to podíval a ten při operaci zjistil, že se jedná o rakovinu slinivky. Chirurg, který Karla operoval, byl jedním z nejlepších v celé zemi.

Dokonce vymyslel zcela nový způsob, jak tuto formu rakoviny léčit, který zvýšil pravděpodobnost pětiletého přežití z 5 na 15%, ovšem za cenu velmi špatné kvality života.

Karel o takovou léčbu neměl zájem. Druhý den podal v nemocnici výpověď, odešel domů a již nikdy do žádné nemocnice nevkročil. Věnoval se rodině a snažil se co nejdéle si užít zbytek času, který mu byl vyměřen. O několik měsíců později zemřel. V klidu a pokoji, za přítomnosti celé rodiny. Nepodrobil se žádné chemoterapii, radioterapii ani neabsolvoval chirurgickou léčbu. Zdravotní pojišťovnu nestál ani korunu.

Přestože se o tom příliš často nemluví, je potřeba si připomenout, že i lékaři umírají. A neumírají jako my ostatní. Oproti všeobecnému přesvědčení, že se jim dostává té nejlepší možné léčby, ke které se většina lidí nemá šanci dostat, je opak pravdou. Často se totiž rozhodnou, že se žádné léčbě nepodrobí. Celý svůj profesní život tráví tím, že se snaží vyrvat své pacienty ze spárů smrti a když musí stejnému problému čelit sami, berou to často docela klidně. Vědí přesně co se stane, znají všechny možnosti, které jim medicína nabízí a mají přístup k té nejlepší zdravotní péči, jakou si můžou přát. Ale přesto toho často nevyužívají.

Samozřejmě ani lékaři nechtějí zemřít. Chtějí žít, jako všichni ostatní. Bohužel ale znají omezení moderní medicíny. A vědí také dost o smrti na to, aby věděli, čeho se všichni lidé bojí nejvíce: umírání v bolestech a o samotě. Promluvili si o tom se svou rodinou. A chtějí si být jisti, že až přijde jejich čas, nikdo se nebude pouštět do hrdinství a lámat jim v posledních chvílích života žebra při pokusu o kardiopulmonární resuscitaci (to se totiž opravdu stane, pokud je resuscitace provedena správně).

Téměř všichni lékaři a zdravotníci již na vlastní oči mnohokrát viděli nebo na pacientech prováděli to, čemu se odborně trochu ošklivě říká "marná péče". Marná péče je snaha lékařů nasadit nejmodernější technologie na udržení smrtelně nemocného člověka při životě stůj co stůj. Pacient bude připojen na přístroje a hadičky a nadopován léky. Tohle všechno se děje na jednotkách intenzivní péče a stojí každý den desítky tisíc korun. A výměnou za tuhle cenu pacient získá jenom utrpení, které bychom nepřáli ani nejhoršímu nepříteli.

Lékaři ani nedokáží spočítat, kolikrát jim jejich kolegové nad těžce nemocným pacientem, řekli něco jako: "Slib mi, že mě zabiješ, pokud mě někdy uvidíš v tomto stavu." A opravdu to myslí vážně. Někteří zdravotníci dokonce nosí odznaky s nápisem "NERESUSCITOVAT", aby ostatním kolegům sdělili, že si nepřejí být resuscitováni. Dokonce tento odznak někdo má i jako tetování. Poskytovat lékařskou péči, která lidem způsobuje utrpení jsou opravdová muka. Lékaři jsou školení k tomu, aby získávali od pacientů informace a skrývali přitom své vlastní pocity. Nicméně v soukromí, mezi ostatními lékařskými kolegy, se o své radosti a strasti neváhají podělit.

"Jak může někdo tohle udělat svým příbuzným?" Tuto a podobné otázky si kladou.

Utrpení pacientů, které lékaři mají každý den před očima, je zcela určitě jedním z důvodů, proč je mezi lékaři nejvíce alkoholiků, sebevražd a deprese než u jiných profesí. Utrpení, které lékaři v nemocnici vidí, je také jedním z hlavních důvodů, proč jich řada odchází z nemocnice pryč do soukromé ordinace nebo mimo obor.

Jak je možné, že lékaři poskytují tolik marné péče, kterou by sami sobě normálně neposkytli?  Odpověď na tuto otázku je jednoduchá. Mohou za to pacienti, lékaři a systém financování zdravotní péče. Roli pacientů si můžeme ilustrovat na jednoduchém příkladu, kdy pacient ztratí vědomí a je přijat do nemocnice. Protože na tyto situace nikdo není připraven a nemá pro podobné situace žádný plán, končí to tak, že šokovaní a vystrašení příbuzní se ocitají v bludném kruhu. Je toho na ně moc a neví kudy kam. Když se jich doktoři zeptají zda mají udělat "úplně všechno", tak jako v transu odpoví, že ano.