A pak začne zlý sen.

Někdy rodina smrtelně nemocného pacienta skutečně opravdu chce, aby lékaři "udělali úplně všechno", ale většinou chtějí "udělat všechno co má smysl." Berou to tak, že stačí doktorovi říci, aby udělal "všechno" a on už si s tím poradí. A takhle to probíhá v devíti případech z deseti.

Další věcí, která celou situaci ještě více zamotává, jsou nerealistická očekávání kladená na samotné lékaře. Většina lidí si myslí, že kardiopulmonární resuscitace je velmi spolehlivým postupem záchrany lidského života, ovšem neplatí to vždy. Pokud dojde k zástavě srdce u jinak zdravého pacienta nebo při operaci, má resuscitace smysl a dokáže opravdu zachránit život. Ovšem pokud resuscitaci použijeme na pacienty, kteří jsou již stářím velmi sešlí nebo trpí nevyléčitelnou chorobou, je přínos resuscitace velmi malý. Jde tak vlastně jen o to, že pacientovi zbytečně způsobíme bolest a kvalitu života mu to nijak nezlepší.

Ovšem nesmíme zapomínat ani na roli samotných lékařů, která je také velmi zásadní. Problém je v tom, že i ti lékaři, kteří neradi poskytují marnou péči, musí najít způsob jak respektovat přání pacientů a jejich rodin. Pokud opět použijeme náš příklad s jednotkou intenzivní péče a pacientem v bezvědomí, tak situace bývá následující. Nevyléčitelně nemocný pacient upadá do bezvědomí a na chodbě před oddělením jsou jeho plačící příbuzní a rodina. Rodina nemusí znát jméno ošetřujícího lékaře, protože ten má třeba dovolenou nebo ho někdo jiný zastupuje. Lékař si tedy musí získat důvěru rodiny, a to v situaci, která je velmi nepříjemná a choulostivá pro všechny strany.

Příbuzní pacientů si často myslí, že pokud lékař nechce nebo odmítne poskytnout marnou péči, snaží se ušetřit čas nebo náklady na léčbu. I když někteří lékaři jsou v komunikaci lepší než ostatní, stejně musí všichni čelit stejnému tlaku. Nejlepší strategií v takové situaci je říci pacientům na rovinu co mohou očekávat a nabídnout jim jednotlivé možnosti dalšího postupu. Pokud pacienti nebo jejich příbuzní trvají na marné péči, je potřeba jim jednoduše a srozumitelně říci, že tato léčba by jen prodloužila utrpení pacienta a neměla by pro něj žádný přínos. Pokud i po přátelském a srozumitelném vysvětlení pacienti stále trvají na marné nebo dokonce škodlivé léčbě, nezbude lékaři nic jiného, než požádat jiného lékaře nebo nemocnici o převzetí péče o daného pacienta (pokud je to z lékařského hlediska přiměřeně možné).

Kolega lékař vzpomíná na jednoho pacienta, kterého musel přeložit do jiné nemocnice. Byl to právník z rodiny jednoho významného místního politika. Trpěl těžkým diabetem a závažnou poruchou krevního oběhu a během léčby se u něj vyvinula ischémie dolní končetiny (nedostatečné zásobení kyslíkem - nedokrvení). Musel se rozhodnout, zda okamžitě podstoupit operaci nebo zda jí odložit, dokud se jeho stav nezlepší a nevyřeší se problém se srdcem.

Protože jsem věděl, jaká jsou rizika operace, snažil jsem se ho přesvědčit, aby operaci odložil. Nicméně, pacient vyhledal jiného lékaře, kterého jsem neznal.

Protože tento lékař mého pacienta neznal tak dobře jako já, rozhodl se, že operace ischemické (nedokrvené) končetiny bude provedena na obou dolních končetinách s cílem obnovit cévní zásobení. Nicméně vzhledem k tomu, že pacient v důsledku onemocnění trpěl chronickým sklonem k tvorbě krevních sraženin, operace se nepodařila a krevní oběh do postižené končetiny nebyl obnoven.

To nakonec vedlo ke vzniku gangrény a oboustranné amputaci dolní končetiny. O dva týdny později tento pacient zemřel v jedné velké fakultní nemocnici.

Je snadné v podobných případech házet vinu na lékaře nebo pacienty, ale často jsou všechny strany obětí našeho systému zdravotní péče, který přímo podporuje nadměrnou a marnou léčbu. Většina lékařů se bojí soudních sporů, a tak udělají vše, oč je pacient nebo jeho rodina požádají, aby neriskovali soudní spor. A někdy se může stát, že i když se člověk na všechno řádně a poctivě připraví, stejně ho ten systém nakonec dostane.