![Vizuální vyhledávací dotaz](https://bing.com/th?id=OSK.17e1987a9b5686dcea3cebb51b7de4f1) Ahoj lidi, posílám vám taky pár řádek o mých babičkách. Asi jako většina z nás jsme měla babičky dvě. O té první jsem se už v komentářích zmiňovala, byla to matka mého tatínka. Je zajímavé, že jí vykal, my děti jsme ale babičce tykaly. Kdybych ji měla popsat – byla taková maličká a kulaťoučká. Nosila pečlivě učesaný drdůlek, na něm šátek a vlastně jsem ji neviděla jinak než s nažehlenou zástěrou.
Byla
zvyklá brzo ráno vstávat – zvyk ještě z té doby, kdy měli s dědou hospodářství.
I po začlenění do JZD si nechali nějaké králíky a slepice, takže pořád bylo o
co se starat.
S našima
jsme u nich bydleli mých prvních šest let, potom jsme se odstěhovali do
paneláku a k babičce jsme jezdili na víkendy. Později – po smrti dědy – se
babička natrvalo přestěhovala k nám a starala se o mně a sestru.
Denně
vařila. Vařila taková ta obyčejná levná jídla – škubánky, šišky s mákem,
nudle s tvarohem, čočku s vajíčkem, žemlovku, povidlové taštičky,
rajskou, koprovku. A výborné polévky.
Z doby,
kdy studovala hospodyňskou školu, měla takový ručně psaný sešitek plný receptů
na dobroty. Zkoušela jsem podle něj udělat nějaké vánoční cukroví, myslím, že
to byly lomnické kroužky, moc dobré. Na těžší recepty, jako ořechový dort
z deseti vajec, jsem si netroufla, dnes už bych to třeba zvládla, i když
při současné ceně vajec – no, nevím.. Ale už to nezkusím, protože tenhle
receptář se bohužel někde ztratil.
Co
se ale neztratilo, byl recept na babiččin úžasný štrúdl. Když jsem se jí ptala
na přesné dávkování, krčila rameny. Dělala vše odhadem. Takže jsem si jednou
stoupla vedle ní a vše, co do těsta dávala, jsem pečlivě odvážila.
No a
co byste řekli – dnes to vše taky dělám odhadem a štrúdl je stejně dobrý jako
ten babiččin.
Druhá
babička byla úplně jiná.
Jezdívali
jsme k ní na letní prázdniny, takže jsme ji vídali daleko méně, většinou
jen jednou za rok. Bydlela v malé vesničce u Klatov, v budově
jednotřídky, kde byl i byt pro učitele. Ona i děda učili. Děda byl pan řídící,
ona učitelka. Vzpomínám, že když jsem byla ještě hodně malá, tak mě babička
brala do třídy, když učila. Seděla jsem v poslední řadě a hrála jsem si a
poslouchala, jak babička zvládá najednou děti z první, druhé a třetí
třídy. Vlastně tam jsem získala kladný vztah ke škole a dodnes cítím tu vůni
kříd a nových učebnic.
Později,
když jsme u babičky bývali na prázdninách, tak třída voněla domažlickými
koláči, které babička pekla na pouť a dávala je vystydnout na papíry právě na
ty školní lavice.
Tahle
babička byla taky kouzelná. Uměla hrát všechny možné karetní hry, naučila nás
žolíky, kanastu, maryáš a když venku pršelo a nešlo jít na koupaliště, hráli
jsme s ní o bonbony.
Obě
babičky rády četly. Ale každá úplně jiný žánr. První babička milovala romány od
českých autorů – jako byl J. Š. Baar, Ignát Hermann, Karel Poláček,
Eduard Bass, Jaroslav Havlíček. Vždycky mne posílala do knihovny a já už
věděla, v jakých regálech vybírat.
Druhá
babička zas milovala detektivky, hlavně Agathu Christie. A vůbec spíš anglosaskou
literaturu. Tahle babička hodně pletla. Svetry pro nás – svoje vnoučata, deku
pro sebe, později, když ji doktor zakázal pletení, tak aspoň háčkovala.
Na
to jsem si vzpomněla, když Daniela psala o háčkování.
Obě
jsem milovala.
Byly
pro mne majákem klidu a bezpečí.
Tak
doufám, že to jednou oplatím svým vnoučatům.
MÍLA (míla1)
|