 Každý jsme měli babičku. Ta naše se narodila v roce 1896 a
měla sedmnáct vnoučat. Favoritem jsem byl já. Dle přání matky jsem až do
nástupu povinné školní docházky nosil blonďaté dlouhé kudrnaté vlasy. V
šumavském městečku jsem díky tomu byl velice populární. Většinu času, co si
pamatuji, jsem byl (a rád) odložen rodiči u babičky, na maličké vesnici.
Když přišel čas odjezdu domů, tak jsem se vždy schoval. Co si pamatuji,
byla babička vždy usměvavá a ráda se smála.
Pásl jsem s místními dětmi krávy,
starší klucí mě naučili chytat pstruhy do košíku na brambory, jichž bylo v
potoce nespočet.
Děda ale pstruhy stejně pak nasekal
na malé kousky kachnám. Pstruhy v celé vsi jedla jen jedna rodina, dokonce
jedli i raky.
Táta se vyučil krejčím v Praze a
tam že je to v restauracích lahůdka, takhle škádlil babičku.
Když jsme s tátou nachytali
pstruhy, musel je udělat sám.
Děda odešel na věčnost a tak se
babička odstěhovala k jedné z dcer a já byl smutný.
Čas pelášil, já vídal babičku
vzácně.
Když otec onemocněl a přišel o
zrak, byl již sám.
Babička se k nám přistěhovala,
aby se o svého syna postarala.
Sestry a já s bratrem jsme byli v
učení.
Domů jsem jezdil několikrát za rok
a Vánoce jsem nikdy nevynechal.
Když jsem zvonil u dveří bytu,
babička nechodila, ale běhala.
Měla takový zvyk.
Když šla nakoupit a musela přejít
ulicí, vždy se dlouho opatrně rozhlížela, a když konečně z každé strany bylo
auto vzdálené sto metrů, tu se dala do běhu a ulici chvatně přeběhla.
Lidé ji takto nerozhodnou
často převedli.
Pokud jsem přijel domů, tak jsem si
v panelákové kuchyňce s babičkou rád povídal.
„Babi, proč šeptáme?“
„Pepo, tady je v tom paneláku
všechno slyšet".
O mého otce se postarala do jeho
poslední hodiny, a poté se opět vrátila k dceři.
Babičce jsem tykal, ale její tři
synové a dvě dcery jí vykali.
Pepa Kouba
|
