|
 Nedávno jsem ve městě potkala svoji bývalou kolegyni. Byly jsme sice kolegyně jen necelý měsíc, ale i za tu dobu jsme si docela padly do noty. Já jsem se tehdy rozhodla opustit na vlastní žádost zaměstnání ještě ve zkušební lhůtě, protože mi neustálé nájezdy paní majitelové nestály za patnáct tisíc hrubého.
Tak jsem nevydržela ani tři týdny a zbaběle prchla na lepší. Ona, díky své mírné a nekonfliktní povaze, ustála ježibabino žárlení na jakoukoliv mladší ženskou tak bravurně, že nakonec byla schopná s ní sedět v jedné kanceláři. Má můj hluboký obdiv. Nu, a tahle moje bývalá kolegyně - teď, více než po roce, co jsme se viděly naposledy - vypadala úplně jinak. Málem jsem ji nepoznala. Vyhublá, unavená, špatná pleť, jiskra v očích nikde. Sama bych si netroufla se zeptat, co se děje, tak daleko jsme spolu nedošly, ale ona spustila vodopád svého trápení sama. Co z ní vypadlo? Celkem nic světoborného. Už tři roky to táhne s ženáčem. Sama je rozvedená. Dvě děti, sice v pubertě, ale zcela bezproblémové. Ráda by ještě založila rodinu a pořídila si třetí dítě, dokud to jde, ale tenhle ženáč se jeví celkem nerozhodný. Když je doma, u ženy v chalupě na „Valachách", vybíhá v noci do sněhu, píše tklivé sms a volá. Když je u milenky ve městě, zavírá se na záchodě a píše ženě, že se zdržel v práci. Pokud se kolegyně začne stavět na zadní, protože už toho má dost, tak se prostě jen zvýší obrátky, vztah dostane větší intenzitu a naděje, že se „Buridanův osel" rozhodne pro tu její kupičku, roste. (O tom, jestli se staví na zadní i manželka, nevím nic.) Údajně ale ví o milence celá rodina a dokonce i jejich dospělé děti, babička s dědou, všichni kamarádi a v práci, kde se potkali, je to veřejné tajemství. Tak pokládám celkem logickou otázku: "Co mu tedy brání odejít, když už nemá důvod něco tajit?" Bývalá kolegyně krčí rameny, prý ji pořád přemlouvá a prosí o čas a trpělivost, že to jednou dokáže a jednou od rodiny odejde. Ovšem, jak dlouho tohle „jednou" ještě potrvá, sám neví. V našem rozhovoru se dostáváme do fáze - co s tím sama manželka. Není to tak hrozné, protože kamarádka je, jak jsem už nadhodila, stvoření velmi jemné a mírné. Jen se pozastavuje nad tím, co manželce tenhle stav vlastně přináší - peníze a statut vdané paničky? Taky si pokládá řečnickou otázku, proč to nerozsekne ona sama, tedy manželka. (Zajímavou se mi jeví situace, kdyby se ty dvě spřáhly a někde u kafíčka v klidu si řekly,co je a není pravda. Asi by se divily, co jim ten jejich vyvolený napovídal. To je nejspíš věc čistě utopická, protože každá si toho svého, jedna milence, druhá zákonitého manžela, chce urvat jen pro sebe.) Pak ještě stojí za to se zamyslet, jestli je o co stát. Sama nevím, nevěrníka znám jen tak povrchně a marně si hlavu lámu, co tak závratného nabízí, že to stojí oběma za takovou námahu, proplakané noci, nervy jestli přijde, zavolá, napíše... Hádala bych, že je za tím jen ošuntělé - „jen aby mě měl někdo rád". A tak jsem se - ve svém statutu vdané paničky - poprvé přistihla při myšlence, že těm milenkám - čekankám opravdu není co závidět, a boj, který svádí s manželkami svých vysněných hrdinů, je často předem prohraný. Kamarádku jsem politovala, přihodila pár dobře míněných (a určitě zbytečných) rad a rozloučila se s ní. Bylo by skvělé ji příště potkat s úsměvem na rtech a s novým (svobodným, rozvedeným...) frajerem. Protože je smutné vidět, jak si nejlepší léta nechá ukusovat jedním neperspektivním zamilováním... Ale takových je, že. Terezka
|
