 Byl konec měsíce ledna... Rozloučil jsem se na obrovském, poloprázdném letišti v Bangkoku se svou Joanne. Musela chudák coby učitelka zpět do Kanady do práce, zatímco já měl ještě dva týdny volna. Ten měsíc, který jsme spolu a s naší mladší dcerou prožili na jihu Thajska, byl dost zajímavý. Komplikovaný tím, že jsme kvůli epidemii covidu museli vyplnit neuvěřitelné množství formulářů a prožít jednu noc v karanténě drahého hotelu.
Ale krásný tím, že jsme si mohli za levný peníz užít krásné a zcela prázdné
pláže, na které už díky návalům turistů normálně nemá cenu jezdit. Nízkonákladovka
Viet jet air mě během hodiny přepravila za levný peníz na sever země, do velice
příjemného města Chiang Rai. První, čeho jsem si po rozpáleném Bangkoku všiml,
byla příjemná teplota a malý autobus, kterým jsem dojel do centra města. Tam už
mě čekal velice fajn hotýlek, obklopený krásnou zahradou a patrovými budovami,
takže byl i v centru města slyšet jen zpěv ptáků a cikád...
Navíc je majitelka velice příjemná starší thajská dáma, která hovoří dobře
anglicky, a která se svým zesnulým anglickým manželem kdysi procestovala celý
svět. I v Praze byla.
Večer jsem se v místním baru malinko zpil se dvěma Skoty, které jsem poznal
v letadle, ráno hodil ruksak přes rameno a šel si vypůjčit motorku. Majitele
půjčovny, mladí manželé, si mě pamatovali z doby před dvěma roky a oslovovali
mě "James Bond". Jen proto, že jsem jim tehdy dal při registraci
vybrat mezi českým a kanadským pasem. Chvíli jsme o tom vtipkovali, ale mluvili
také o těžkých časech, který měla jejich půjčovna díky covidu. 
A pak už jsem odjížděl na malé Hondě Click. Tenhle stroj s motorem o obsahu
pouhých 125cc je díky variabilní automatické převodovce a nízké váze překvapivě
čiperný. A nechybí mu ani automatické vypínání motoru při čekání na
křižovatkách a zásuvka na USB. Ruksak se mi na něm vlezl pohodlně mezi kolena a
pocit svobody byl absolutně dokonalý.
Prvních 30 km nebylo nic moc. Musel jsem si zvykat na nový stroj, provoz na
levé straně silnice a poněkud drsnější pravidla silničního provozu. Nebo spíše
na částečnou absenci nějakých pravidel. Zavěsil jsem se proto za starší,
rozvážně jedoucí muslimskou motocyklistku, a přidal plyn, až když po
čtvrthodině kamsi odbočila.
Zastavil jsem jen na snídani u stánku s úžasnou thajskou nudlovou polévkou
a pak už byl čas odbočit z dálnice na úzkou, klikatou, ale dobře vyasfaltovanou
silnicí, která začala stoupat do hor. A povím vám, že ty serpentiny a prudké kopce jsou snem každého motorkáře.
Takže mi bylo skoro líto, když jsem po dvou hodinách dorazil do městečka Mae
Salong. 
Tohle místo se od normálních thajských vesnic odlišuje čajovými plantážemi
a obyvatelstvem, které tvoří převážně etničtí Číňané. Jde o potomky vojáků
generála Čankajška, kteří se nedostali na Tchaiwan a tak se po porážce
Mao-Ce-Tungovou komunistickou armádou uchýlili do Thajska.
A nevedou si špatně. Vesnice je díky rozdílnému jídlu a kultuře
vyhledávanou turistickou destinací s řadou hotýlků a hospod. Já se ubytoval v
dosti spartánském pokojíku v krásné staré dřevěné budově, a vypravil se po
nejdelším schodišti světa (aspoň mi to tak připadalo) do buddhistického chrámu
na vrcholu kopce. 
Po cestě jsem se supěním dohonil skupinu turistů z Barmy, se kterými jsem
si padl do noty tak, že mě po prohlídce chrámu a sestupu zpět do vesnice
pozvali na večeři do restaurace.
Jaké jiné než čínské. Jídlo to bylo vynikající, i když čínské jídlo v Česku
nebo v Kanadě vůbec nepřipomínalo. Zejména kynuté knedlíky, plněné jakousi
ostrou masovou směsí, byly vynikající. A došlo i na rýžovou kořalku Lao Khao...
Ráno jsem se s těmi dobrými lidmi potkal ještě v místní tržnici při snídani
a pak zpět do sedla!
A skrz čajové plantáže a džungli vzhůru do hor, na hranici s Barmou a známé
jeskyně Tham Luang.
Uff, slibuju pokračování co nejdříve,
Moc vás zdravím, MIKIN
|
